Strakapoud malý (Dryobates minor / Dendrocopos minor)

Úvod

Strakapoud malý (Dryobates minor, syn. Dendrocopos minor) je nejmenším zástupcem čeledi datlovitých (Picidae) v Evropě. Svou velikostí nepřesahuje vrabce domácího, což ho činí snadno přehlédnutelným, i když jeho kontrastní černo-bílé zbarvení je poměrně nápadné. Tento drobný šplhavec je typickým obyvatelem listnatých a smíšených lesů, parků, starých sadů a lužních porostů, kde vyhledává starší a odumírající stromy. Jeho životní strategie se liší od větších příbuzných – specializuje se na sběr hmyzu z tenčích větví a povrchu kůry. Navzdory svému obrovskému areálu rozšíření napříč Eurasii čelí v mnoha částech Evropy, včetně České republiky, znatelnému úbytku a je považován za zranitelný druh vyžadující pozornost a ochranu.

Systematika a taxonomie

Strakapoud malý patří do řádu šplhavců (Piciformes) a čeledi datlovitých (Picidae). Jeho rodové zařazení prošlo v posledních letech změnami. Tradičně byl řazen do rodu Dendrocopos, kam patří i strakapoud velký nebo prostřední. Na základě molekulárně-genetických studií však byl některými taxonomickými autoritami přeřazen do rodu Dryobates. V současnosti se lze setkat s oběma vědeckými jmény.

V rámci svého rozsáhlého areálu vytváří strakapoud malý řadu poddruhů (až 13 bývá uznáváno), které se liší velikostí, intenzitou zbarvení a rozsahem bílých skvrn. V Evropě a západní Asii se vyskytují například:

• D. m. minor (Linnaeus, 1758) – nominátní poddruh, Skandinávie a severovýchodní Evropa.
• D. m. comminutus (Hartert, 1907) – Velká Británie.
• D. m. hortorum (C. L. Brehm, 1831) – Střední Evropa (včetně ČR) po Francii.
• D. m. buturlini (Hartert, 1912) – Jižní Evropa.
• (A další poddruhy v Asii a na Kavkaze)

Popis a identifikace

Strakapoud malý je nezaměnitelný svou velikostí – s délkou těla 14–16,5 cm a rozpětím křídel 24–29 cm je jen o málo větší než vrabec. Hmotnost se pohybuje mezi 17–25 gramy.

• Zbarvení: Základní barvy jsou černá a bílá. Svrchní strana těla (hřbet, křídla) je černá s výrazným příčným bílým pruhováním („žebříčkováním“), které je hustší než u jiných strakapoudů. Spodní strana těla je bělavá, bez proužkování, někdy s jemným našedlým nebo okrovým nádechem. Tváře jsou bílé, ohraničené černým proužkem táhnoucím se od koutku zobáku a dalším za okem. Zobák je šedý, poměrně krátký a špičatý.
• Pohlavní dimorfismus: Samec má na temeni výraznou červenou čepičku. Samice má temeno černé, někdy s bělavým čelem.
• Mláďata: Podobají se dospělým, ale jejich zbarvení je méně kontrastní, matnější. Mladí samci mohou mít červenou čepičku méně výraznou nebo rozsáhlejší, mladé samice mohou mít náznak červené na temeni.
• Odlišení od jiných strakapoudů: Od strakapouda velkého (Dendrocopos major) se liší především velikostí (je výrazně menší), absencí velkých bílých ramenních skvrn a chybějícím červeným zbarvením na spodních ocasních krovkách (pod ocasem). Od strakapouda prostředního (Dendrocoptes medius) se liší menší velikostí, černobílým (nebo u samce červeným) temenem (strakapoud prostřední má celé temeno červené u obou pohlaví) a absencí červené pod ocasem.

Rozšíření a biotop

Strakapoud malý má obrovský areál rozšíření napříč Palearktickou oblastí, od západní Evropy a severní Afriky přes celou Sibiř až po Japonsko a Kamčatku na východě.

• Biotop: Je vázán především na listnaté a smíšené lesy, dává přednost starším, rozvolněným porostům s dostatkem odumírajících nebo suchých stromů a větví. Často obývá lužní lesy podél řek (s vrbami, topoly, olšemi), staré ovocné sady, velké parky, zahrady se starými stromy a remízky. Klíčová je pro něj přítomnost stromů s měkčím dřevem (vrba, topol, olše, bříza, ovocné stromy) nebo alespoň odumírajících větví tvrdších dřevin (dub, buk), ve kterých může tesat hnízdní dutiny a nachází potravu. Vyhýbá se hustým jehličnatým lesům a rozsáhlým otevřeným plochám.

Výskyt v České republice

V ČR byl strakapoud malý historicky rozšířen po většině území v nížinách a pahorkatinách. V posledních desetiletích však jeho početnost výrazně klesá a jeho výskyt se stává ostrůvkovitějším. Stále se vyskytuje v zachovalejších lužních lesích (např. Poodří, Pomoraví, Polabí), ve starých parcích a sadech a v některých listnatých lesích středních poloh. Z mnoha oblastí, zejména intenzivně obhospodařovaných lesů a krajiny s malým zastoupením starých listnáčů, však vymizel nebo je velmi vzácný. Jeho populace v ČR je odhadována na 4 000 – 8 000 párů (ČSO), ale s klesajícím trendem. V Červeném seznamu ptáků ČR je veden jako zranitelný (VU) druh a je zařazen mezi zvláště chráněné druhy v kategorii ohrožený.

Chování

Strakapoud malý je čilý a pohyblivý pták. Na rozdíl od větších druhů strakapoudů tráví mnoho času šplháním a hledáním potravy na tenčích větvích, často i ve vnějších částech korun stromů. Pohybuje se rychle, obratně přelézá i na spodní stranu větví. Jeho technika hledání potravy zahrnuje spíše sbírání hmyzu z povrchu kůry, odlupování volných šupin kůry a jen mělké tesání do měkkého nebo narušeného dřeva. Těžké a hluboké tesání, typické pro strakapouda velkého, u něj pozorujeme jen zřídka. Let je typicky datlovitý – vlnitý, střídá několik rychlých úderů křídel s krátkou fází klouzavého letu se složenými křídly.

• Teritorialita: Je teritoriální, zejména v hnízdní době. Své území obhajuje voláním a bubnováním. Mimo hnízdní období může být tolerantnější, někdy se připojuje ke smíšeným hejnům sýkor a jiných ptáků při hledání potravy.
• Bubnování: Bubnování (rychlé údery zobákem do rezonujícího podkladu – suché větve) slouží jako teritoriální signál a součást námluv. Jeho bubnování je charakteristické – jedná se o rychlou, jemnou, poměrně dlouhou (cca 1–1,5 s) sérii úderů, která má téměř konstantní hlasitost nebo jen mírně slábne ke konci. Je výrazně slabší a rychlejší než bubnování strakapouda velkého.

Potrava

Strakapoud malý je převážně hmyzožravý. Jeho potrava se skládá hlavně z hmyzu žijícího na povrchu a pod kůrou stromů – larvy a dospělci brouků (zejména kůrovců a tesaříků), mravenci, mšice, housenky a další. Důležitou složku tvoří také pavouci. Díky své malé velikosti a obratnosti může využívat zdroje potravy na tenkých větvích a v korunách stromů, které jsou pro větší druhy strakapoudů nedostupné. Na podzim a v zimě může v malé míře konzumovat i semena (např. jehličnanů) nebo bobule. Potravu sbírá z povrchu, odlupuje kůru nebo mělce dlabá do dřeva.

Rozmnožování a hnízdění

Hnízdní období začíná na jaře, obvykle v dubnu nebo květnu. Páry jsou monogamní, alespoň pro danou sezónu.

• Hnízdní dutina: Dutinu si tesají oba partneři, obvykle každý rok novou. Vyhledávají k tomu stromy s měkkým nebo již narušeným dřevem – často olše, vrby, břízy, topoly, staré ovocné stromy nebo suché větve dubů či buků. Dutina bývá umístěna ve výšce 2–10 metrů (někdy i výše nebo níže). Vletový otvor je malý, kulatý, o průměru jen 3–4 cm. Hloubka dutiny je 10–20 cm. Výstelku tvoří pouze dřevěné třísky vzniklé při tesání.
• Snůška: Samice snáší 4–7 (vzácně až 9) bílých, lesklých vajec.
• Inkubace: Na vejcích sedí oba rodiče po dobu 11–12 dní. Střídají se přibližně ve dvouhodinových intervalech, v noci sedí obvykle samec.
• Péče o mláďata: Mláďata jsou krmivá (altriciální) a krmí je oba rodiče hmyzem a jeho larvami. V dutině zůstávají 18–21 dní. Po vylétnutí je rodiče ještě asi 2–3 týdny vodí a přikrmují v okolí hnízda, než se osamostatní.

Hlasové projevy

Kromě již zmíněného bubnování se strakapoud malý ozývá charakteristickým voláním.

• Volání: Nejčastěji je slyšet ostré, vysoké „kik“ nebo rychlá série těchto zvuků „kikikikikik“. Toto volání je poměrně pronikavé a často prozradí přítomnost ptáka vysoko v korunách stromů. Je méně hlasité a zvučné než volání strakapouda velkého („kix“).

Migrace

Strakapoud malý je převážně stálý pták. Většina populace setrvává ve svých teritoriích po celý rok. Pouze ptáci ze severních oblastí (např. Skandinávie, Sibiř) mohou v některých letech podnikat kratší či delší přelety nebo invazní pohyby směrem na jih, zejména v zimě při nedostatku potravy. Mladí ptáci se po osamostatnění rozptylují do okolí a hledají vlastní teritoria.

Status ochrany a ohrožení

Ačkoliv je strakapoud malý globálně hodnocen IUCN jako málo dotčený (Least Concern) díky svému obrovskému areálu, v mnoha částech Evropy, zejména v západní a střední, jeho populace výrazně klesají.

• Hlavní hrozby:
  • Ztráta a degradace biotopů: Úbytek starých listnatých lesů, lužních porostů a tradičních extenzivních sadů.
  • Intenzifikace lesního hospodaření: Odstraňování starých, doupných a odumírajících stromů a větví (tzv. lesní hygiena), preference monokultur, zkracování obmýtí.
  • Fragmentace krajiny: Izolace vhodných biotopů ztěžuje šíření a udržení populací.
  • Zánik extenzivních sadů: Staré vysokokmenné ovocné stromy byly důležitým biotopem.
  • Možná konkurence: Některé studie naznačují možnou negativní konkurenci ze strany početnějšího a agresivnějšího strakapouda velkého, jehož populace v posledních desetiletích spíše rostla.

Ochrana v ČR: Jak již bylo zmíněno, v ČR je strakapoud malý klasifikován jako zranitelný (VU) a patří mezi zvláště chráněné druhy v kategorii ohrožený. Jeho ochrana spočívá především v zachování vhodných biotopů:

• Ponechávání starých listnatých stromů (živých i mrtvých) v lesích, parcích i v krajině.
• Podpora šetrných způsobů lesního hospodaření, které zohledňují biodiverzitu.
• Ochrana a revitalizace lužních lesů a mokřadů.
• Zachování a obnova starých extenzivních sadů.
• Vytváření biokoridorů propojujících vhodné biotopy.

Závěr

Strakapoud malý je sice nejmenším evropským datlovitým ptákem, ale jeho role v ekosystému a jeho zranitelnost v moderní krajině jsou nepřehlédnutelné. Tento drobný specialista na život ve větvích starých listnáčů je indikátorem zdraví a rozmanitosti našich lesů, parků a sadů. Jeho klesající počty v České republice i jinde v Evropě jsou varovným signálem a zdůrazňují potřebu aktivní ochrany jeho životního prostředí. Zachování starých stromů, pestré druhové skladby lesů a citlivého hospodaření v krajině jsou klíčové kroky nejen pro záchranu strakapouda malého, ale i mnoha dalších druhů vázaných na tyto cenné biotopy.