Zajímavým projevem ptáků je tah. Nutno uvést, že táhnout mohou i motýli, u nás například babočka admirál, ale i savci, jako třeba někteří netopýři, nebo ryby. U ptáků je ale tato činnost nejnápadnější. Podle toho, zda u nás zůstávají celý rok, nebo letí do teplých krajin, se rozdělují na ptáky stálé a tažné. Mezi nimi je ještě skupina částečně tažných ptáků. Do ní můžeme zařadit ty, u kterých někteří jedinci od nás na zimu odlétají, ale jiní ptáci stejného druhu zůstávají přes celou zimu. Děje se tak proto, že Česko je na hranici stálých a tažných populací téhož druhu. Na sever a východ od nás jsou všichni ptáci tažní a populace ptáků na jihu a západě jsou stálé. Příkladem takového druhu ptáka je kos černý. Zároveň k nám přilétnou ptáci téhož druhu odjinud. Ještě se u nás čas od času objeví ptáci, kterým říkáme zimní hosté.
To jsou také tažní ptáci, kteří k nám letí ze severu nebo východu zimovat, podobně jako naši ptáci létají do Afriky. V létě u nás ale nežijí. Invazní ptáci jsou ti, kteří se jednou za dlouhý čas objeví znenadání na určitém místě a zahnízdí tam. Pak se neobjeví třeba desítky let. V Evropě a také u nás to byl před lety stepokur kirgizský, původem ze Střední Asie. Proč jsou někteří ptáci stěhovaví? Hlavní příčinou je potravní nabídka. Všichni výhradně hmyzožraví jedinci, zejména ti, co se živí létajícím hmyzem, jsou přísně tažní. V zimních měsících u nás hmyz nelétá, a proto by se ptáci neuživili a uhynuli by. Na výslunných místech a pod listím se občas pro hmyzožravé ptáky k sezobnutí něco najde. Nestačí to však na jejich plnohodnotnou výživu, takže také odlétají, příkladem mohou být drozdi zpěvní, to jsou tažní ptáci. Některé druhy, jako červenka obecná nebo rehek domácí, dokáží na vhodných místech dlouho do zimy přežívat, ale často při nástupu pozdních mrazů uhynou. Nebo mají „štěstí“, že žijí někde na hnojišti, ve stáji nebo jiném příznivém místě, přiživí se i něčím jiným a přežijí. Naši přísně tažní ptáci, jako vlaštovky, pěnice, vlhy, dudci, čápi, chřástali v zimovišti v teplé Africe nehnízdí.
Hmyzu a ostatní potravy je tam sice dost, ale i tak hnízdí pouze u nás. Je to proto, že den v Africe trvá jen 12–13 hodin, a to je krátká doba na to, aby tito ptáci mohli odchovat mláďata. U nás je v té době den dlouhý 14–16 hodin, a to je pro ně rozhodující. Z toho se dá odvodit, že vlastně neplatí, že by tažní ptáci od nás na zimu odlétali „do teplých krajin“, ale platí, že k nám z Afriky na léto přilétají hnízdit. Odlétají na zimu pryč, protože by se neměli čím živit, ne proto, že by jim byla zima. I když ta je jim také.U nás žijí i ptáci, kteří se hmyzem také živí prakticky celý rok, sbírají ale hmyz a jeho vývojová stadia, která se u nás vyskytují celoročně. Jedná se o vajíčka, larvy a kukly hmyzu, které přezimují na větvičkách, pod kůrou stromů a v jejích puklinách, ve dřevě stromů i v zemi.Některé jsou sice malé, ale sýkorám a králíčkům to dostačuje, a proto neodlétají. Podobně i datlovití ptáci mají ve dřevě a kůře stromů dostatek larev hmyzu,a proto se řadí mezi stálé ptáky. Navíc si sýkory a datli umí doplnit potravu i z jiných zdrojů, jako jsou semena jehličnanů. Mezi stálé ptáky u nás patří především většina z těch, kteří se živí semeny rostlin a stromů.Zde můžeme zařadit pěnkavy, stehlíky, zvonky, strnady, křivky a další. Složitější je to s tahem většiny vodních ptáků, kteří získávají svoji potravu ve vodě. Pokud nejsou potravními specialisty, mají dostatek potravy, dokud voda nezamrzne. Jestliže je ale tato „spižírna“ uzavřena ledem, musí letět tam, kde je hladina vody přístupná. Proto mohou být vodní ptáci u nás někdy celou zimu, ale většinou odlétají tam, kde voda nezamrzá.A kam vlastně od nás ptáci létají na zimu? Ti, kteří jsou výhradně hmyzožraví, létají většinou do střední a jižní Afriky. Výjimečně někteří naši ptáci od nás odlétají do Indie, což je například lejsek malý. Až do Austrálie táhne z evropských ptáků, žijících i u nás, rybák obecný. Ostatní létají do střední až severní Afriky. Velká skupina našich ptáků cestou do Afriky zůstane již ve Středomoří,v Itálii, ve Francii a ve Španělsku. Někteří naši opeřenci nelétají na zimu na jih, ale na severozápad do Nizozemí.
Jedná se třeba o čejku chocholatou. Mezi rekordmany v délce tahu patří z našich ptáků již uvedený rybák obecný a dále čáp bílý a ťuhýk obecný. Ti létají až do jižní Afriky. Ptáci za tahu nelétají, kudy je to napadne, ale mají svoje trasy. Tyto cesty jsou důkladně zdokumentovány na základě výsledků kroužkování ptáků. Naši ptáci létají od nás na jihozápad, přes Francii a Španělsko a Saharu nebo podél pobřeží Afriky. Jiní létají na jihovýchod přes Balkán, Izrael a podél Nilu a další pak přes Itálii a italské ostrovy, přes Saharu dál na jih. Tahovou cestu zdolávají většinou aktivním letem. Ale tažní dravci a čápi létají pasivně.Cestou využívají teplých vzestupných proudů vzduchu. V nich vystoupají do značné výše a potom postupně plachtí do dalšího vzestupného proudu. Šetří tak až 90 energie. Vzestupné proudy vznikají jen nad vyhřátým zemským povrchem, nikoli nad mořem. Proto se tito ptáci zpravidla tahům přes moře vyhýbají. Vzdálenost, kterou uletí při tahu, je různá. U drobných pěvců to je většinou kolem 50 km za den, někdy ale i víc než 300 km. Čápi za den uletí zhruba stejnou vzdálenost. Neuvěřitelně vypadá údaj o tahu břehouše rudého z Aljašky na Nový Zéland. Za osm dní uletěl bez přestávky zhruba 11 000 km, což je rychlost téměř 60 km v hodině. Výška, ve které ptáci táhnou, je u drobných druhů od 50 m do 100 m. U většiny ostatních to je až do výšky 600 m. V noci táhnou ptáci výše, až do 1 000 m. V nejvyšší nadmořské výšce 9 000 m v Himálaji byly zastiženy za tahu husy indické. Zajímavé je, že někteří ptáci létají jinou trasou při cestě do zimoviště a jinou trasou při cestě zpět. Jejich návrat k nám bývá obvykle rychlejší, trvá jim kratší dobu.Jak ptáci vědí, zda vůbec, kdy a kam se vydat, je záhadou. O tom, jakým způsobem se během tahu orientují, lidé dlouho pouze spekulovali. Je známo, žeochočení mladí ptáci, vybraní z hnízda, jeví v době tahu neklid. To svědčí o tom, že tah je věcí pudovou. Potravy je sice ještě dost, ale je tu už signál, že je nutno letět.
Pokusy spojené se záchranou jeřába amerického v USA ukazují, že trasu tahu se učí mladí ptáci od starých při jejím prvním absolvování. Tam byla trasa mladých jeřábů určena vodičem na rogalu, který hejno vedl. Bylo to z toho důvodu, že jeřábi původně za tahu odpočívali v místech, kde na ně číhali a lovili je lovci, a jeřábi by neměli šanci přežít. V té době žilo už jen několik posledních ptáků tohoto druhu. Byli by úplně vystříleni, i když v místě hnízdění i zimování byla jejich ochrana zabezpečena. Takto se naučili novou trasu a o té původní nemají ani potuchy. Nyní odpočívají v místě, kde jsou chráněni. Tímto způsobem byl jeřáb americký zachráněn před vyhubením a my díky tomu víme, jak se ptáci učí tahovou cestu.
Jak se ale pták dostane na správné místo, kam chce letět? Ptáci mají vynikající orientaci v krajině. Vypadá to, jako by letěli podle počítačových programů na trasování cest. Přesto musí mít kontrolu a jistotu, že letí správně.
Jsou to určité orientační body v krajině, podle kterých se řídí. Velmi často táhnou v noci. Při pokusech s ptákyv planetáriu bylo vysledováno, že se řídí také podle hvězd. Jenže někdy bývá zataženo a hvězdy nejsou vidět. Bylo zjištěno, že ptáci mají v sobě něco, co slouží jako vnitřní kompas. Odborně se tomu říká magnetorecepce. Její fyziologický princip byl popsán. Je lokalizován do horní čelisti zobáku a do pravého oka ptáků. Definitivně však otázka ptačí orientace vyřešena není. Klíč k řešení leží možná u poštovních holubů. Ti se dokáží vrátit do rodného holubníku ze vzdálenosti 300–400 km, aniž by trasu znali. Patrně v sobě mají na orientaci něco, jako je GPS. Základem pro tah ale musí být u ptáků vynikající paměť, kterou v oblasti orientace jiní tvorové nemají.
Některé úseky tahu jsou pro ptáky značně fyzicky náročné. Jedná se například o přelet moře nebo Sahary. Po takovém výkonu jsou hodně vyčerpaní. Musí si odpočinout, nasytit se a nabrat nové síly. Cesty tažných ptáků, a hlavně místa jejich odpočinku, jsou lidem v místech tahu dobře známy. Odjakživa tam na ně číhají, chytají je a konzumují. Nejčastěji se tak děje ještě na evropském kontinentě v Itálii, Francii, Španělsku, Řecku, Kypru a na Maltě.
S příletem ptáků k nám je spojen jeden mýtus. Tvrdí se, že jejich přílet znamená předzvěst pěkného počasí. Není to pravda. Meteorologické situace nad Evropou bývají nevyzpytatelné. Mnohokrát se stalo, že ptáci přilétli a náhlá vlna mrazu je nadlouho zadržela na chráněném místě poblíž lidí. V některých případech ale v takové situaci dochází i k jejich úhynu.