Velikost

Žluna šedá (Picus canus)

Úvod

Žluna šedá je velký druh šplhavce z čeledi datlovitých, blízce příbuzná známější žluně zelené. Od ní se liší především zbarvením hlavy, která je převážně šedá, a také hlasem – charakteristickým melancholickým pískáním. Obývá především starší listnaté a smíšené lesy, včetně lužních lesů a starých parků. Ačkoli je v České republice poměrně rozšířená, bývá méně hojná a nápadná než žluna zelená a její výskyt je více vázán na zachovalejší lesní porosty.

Systematické zařazení:

• Řád: Šplhavci (Piciformes)
• Čeleď: Datlovití (Picidae)
• Rod: Žluna (Picus)
• Druh: Žluna šedá (Picus canus)

Popis:

• Velikost: Velký šplhavec, o něco menší a štíhlejší než žluna zelená. Délka těla 25–28 cm, rozpětí křídel 38–42 cm. Hmotnost 110–180 g.
• Zbarvení: Svrchní strana těla je převážně olivově zelená. Kostřec (oblast nad ocasem) je žlutozelený, což je nápadné zejména za letu. Spodina těla je světle šedá až šedozelená, bez výraznější kresby.
• Hlava – Klíčové rozlišovací znaky:
  • Hlava a krk jsou převážně šedé.
  • Samec má na čele červenou skvrnu, která nezasahuje dozadu na temeno ani týl.
  • Samice červenou barvu na hlavě zcela postrádá, čelo i temeno má šedé.
  • Od kořene zobáku se táhne úzký černý proužek („vous“ – malární pruh).
  • Mezi okem a zobákem je také úzký černý proužek (uzdička). Chybí rozsáhlá černá maska kolem oka, která je typická pro žlunu zelenou.
• Oči: Světlé (bělavé, našedlé nebo namodralé).
• Zobák: Poměrně dlouhý, špičatý, tmavě šedý.
• Nohy: Šedé.
• Odlišení od žluny zelené (Picus viridis): Žluna šedá má šedou hlavu (zelená má hlavu zelenější s černou maskou), samec má červenou jen na čele (zelená má červené temeno a týl u obou pohlaví), obě pohlaví mají jen úzký černý vous (zelená má široký černý vous, u samce s červeným středem) a nemá rozsáhlou černou oční masku. Hlas je také zcela odlišný.

Výskyt, rozšíření a habitat:

• Rozšíření: Má velmi široký, i když poněkud nesouvislý, areál rozšíření napříč Palearktickou oblastí – od střední a východní Evropy přes Sibiř až po jihovýchodní Asii a Japonsko.
• Habitat: Preferuje starší, vzrostlé listnaté a smíšené lesy, zejména bučiny, dubohabřiny a doubravy. Často se vyskytuje také v lužních lesích, starých parcích přiléhajících k lesům, rozsáhlých starých sadech a na hřbitovech se starými stromy. Zdá se, že vyžaduje lesy s většími stromy a určitým podílem starého nebo odumírajícího dřeva pro hnízdění a částečně i potravu. Je méně vázaná na otevřenou krajinu než žluna zelená.
• Výskyt v ČR: Je rozšířeným hnízdícím druhem na většině území ČR, od nížin do hor (až cca 1000 m n. m.). Je však obecně méně hojná a její výskyt je lokálnější než u žluny zelené. Nachází vhodné podmínky v zachovalých listnatých a smíšených lesích, včetně lužních lesů podél velkých řek, jako je Dyje a Morava v okolí Břeclavi.

Potrava a způsob obživy:

• Složení potravy: Hlavní složku potravy tvoří, podobně jako u žluny zelené, mravenci – jejich dospělci, kukly a larvy. Mravence získává především rozhrabáváním mravenišť na zemi.
• Doplňková potrava: Kromě mravenců požírá i jiný hmyz (brouky, larvy dřevokazného hmyzu, termity – zejména v asijské části areálu), pavouky a příležitostně také semena nebo bobule.
• Způsob obživy: Ačkoli sbírá potravu hlavně na zemi, zdá se, že tráví více času hledáním potravy na stromech (sondováním kůry, dlabáním do dřeva) než žluna zelená. K vybírání mravenců a larev ze štěrbin používá svůj dlouhý, lepkavý jazyk.

Chování a hlas:

• Aktivita a chování: Aktivní během dne. Je plašší a méně nápadná než žluna zelená, často se ozve dříve, než ji člověk spatří. Šplhá obratně po kmenech a větvích.
• Let: Let je typicky šplhavčí – silně vlnitý, střídají se série rychlých úderů křídel s fází letu s přiloženými křídly, kdy pták klesá. Ve vlnách letu je vidět nápadný žlutozelený kostřec.
• Hlas: Hlasové projevy jsou nejlepším rozlišovacím znakem od žluny zelené. Teritoriální volání je série jasných, melancholicky znějících pískavých tónů, které obvykle klesají v tónině: „klí-klí-klí-klí-klí…“ nebo „kjü-kjü-kjü-kjü…“. Toto volání je pomalejší a tónově klesá, na rozdíl od smíchu podobného „chechtání“ žluny zelené.
• Bubnování: Bubnuje méně často než strakapoudi. Její bubnování je rychlý vír úderů, rychlejší než u žluny zelené, ale pravděpodobně méně hlasitý.

Rozmnožování:

• Hnízdění: Hnízdí v dutinách, které si sama tesá ve kmenech nebo silných větvích stromů. Preferuje listnaté stromy (buk, dub, habr, osika, olše, vrba), ale může hnízdit i v jehličnanech. Často si vybírá stromy s měkčím nebo částečně zetlelým dřevem. Dutina má kulatý vletový otvor o průměru 5–6 cm. Na tesání se podílejí oba partneři a trvá obvykle 2–4 týdny.
• Snůška a péče: Hnízdí jednou ročně, od dubna do června. Samice snáší 5–10 (nejčastěji 6–8) bílých vajec přímo na dno dutiny na vrstvu dřevěných třísek. V sezení na vejcích se střídají oba rodiče po dobu asi 15–18 dní. Mláďata krmí také oba rodiče vyvrhovanou potravou, převážně mravenci a jejich stádii. Mláďata opouštějí dutinu ve věku 23–27 dní.

Pohyb:

Žluna šedá je ve většině svého areálu, včetně České republiky, převážně stálým a usedlým (sedentárním) ptákem. Podniká pouze lokální potulky v okolí hnízdiště. Mladí ptáci se po osamostatnění rozptylují. Pravidelná migrace se u ní nevyskytuje.

Stav populace a ochrana:

• Status: Globálně je podle IUCN hodnocena jako „málo dotčený“ (LC – Least Concern). Evropská populace je považována za celkově stabilní, i když v některých zemích byly zaznamenány lokální poklesy.
• Stav v ČR: V České republice je rozšířeným hnízdícím druhem, ale výrazně méně početným než žluna zelená. V Červeném seznamu ptáků ČR je zařazena jako „málo dotčený“ (LC). Patří mezi druhy chráněné zákonem.
• Ohrožení a ochrana: Její populace může být ohrožena ztrátou vhodných biotopů, zejména starých listnatých a smíšených lesů s dostatkem stromů vhodných k tesání dutin. Intenzivní lesní hospodaření, které preferuje stejnověké porosty a odstraňuje staré, nemocné nebo odumírající stromy, může negativně ovlivnit její hnízdní možnosti. Důležité pro její ochranu je proto zachování starších lesních porostů s přirozenou strukturou, ponechávání části starých a doupných stromů a podpora přírodě blízkého lesního hospodaření.

Zajímavosti:

• Je jediným evropským druhem žluny, u kterého má červené zbarvení na hlavě pouze samec (a to jen na čele).
• Její melancholické, klesající volání je charakteristickým zvukem starších listnatých lesů.

Závěr:

Žluna šedá je zajímavý a svým vzhledem i hlasem charakteristický obyvatel našich starších lesů. Ačkoli není tak hojná jako její zelená příbuzná, je důležitou součástí lesních ekosystémů. Její přítomnost signalizuje zachovalejší lesní porosty s přítomností starších stromů a mrtvého dřeva. Pro její dlouhodobé udržení v naší přírodě je klíčové pokračovat v ochraně a šetrném obhospodařování listnatých a smíšených lesů, které jí poskytují domov a obživu.

Možné záměny

Rozšíření