Popis druhu

V důsledku snižující se početnosti naší populace doupňáků, která čítá asi 3–6 tisíc hnízdních párů, může jejich výskyt v

krajině snadno ujít pozornosti. Vzhledem totiž nejsou nijak nápadní, na rozdíl od běžnějšího holuba hřivnáče (Columba palumbus) jsou menšího vzrůstu, nemají po stranách krku bílé skvrny a na křídlech mají oproti páskám bílým jen dvě krátké tmavé pásky. Bezpečně je prozradí chraplavý houkavý hlas, kterým se v lese ozývají po celou dobu hnízdění a který připomíná holuba domácího. Roztroušeně hnízdí po celém území České republiky od lužních lesů po hory. Najdeme je zvláště ve starých bučinách a jedlobukových porostech.

Způsob života

Na hnízdiště přilétají počátkem března, ale někteří otužilci se mohou objevit i dříve. S menšími hejny se můžeme setkat v polích Znojemska a Břeclavska také v zimě. Krátce po návratu ze zimoviště začínají intenzivně hledat vhodnou dutinu k hnízdění. Ideální jsou pro ně staré datlí dutiny, ale nepohrdnou ani umělou budkou s vletovým otvorem přijatelné velikosti (8–9 cm) (Štěpánek, Demartini 1962). Počátkem dubna se objevuje první snůška tvořená zpravidla dvěma vejci bílé barvy. Doupňáci hnízdí během roku 2x nebo 3x, výjimečně 4x i 5x. Jen zřídka proběhnou všechna hnízdění ve stejné dutině. Běžnější je vyhledání nové dutiny pro každou další snůšku. Stává se, že v prostornějších hnízdech nalezneme mláďata první snůšky a vejce snůšky druhé (Hudec, Šťastný a kol., 2005). V sezení na vejcích se střídají obě pohlaví a trvá 16–17 dní. Mláďata jsou pak krmena opět oběma rodiči 18–30 dní. Prvních zhruba deset dní tvoří jejich potravu výměšky volete, později ve stále větší míře rostlinná potrava vyvrhovaná z volete do zobáku mláďat.

Potrava dospělých ptáků sestává převážně ze semen sbíraných na úhorech, strništích a polích. Nejdůležitější jsou semena a květní pupeny hořčice a řepky, tobolky ptačince a žabince, semena rdesen, merlíku a dostupného obilí. Pohlavní dospělosti dosahuje doupňák v druhém kalendářním roce. Jen pro zajímavost: nejstarší pták se dožil 12 let a 7 měsíců.

Naše populace, potažmo ptáci ze střední, severní a východní Evropy, je tažná. Od září do října odlétají doupňáci v hejnech na zimoviště v jihozápadní Francii. Někteří pokračují ještě dále do Španělska a severní Afriky. Jejich menší počty přezimují v dalších zemích Mediteránu, zvláště v Itálii. Přesná trasa, kterou naši doupňáci na zimoviště táhnou, není známá, stejně jako nemáme přesná data o rychlosti tahu. Orientační údaje nám v tomto ohledu mohou poskytnout dva sourozenci, kteří ulétli trasu dlouhou 1 319 km ze Srbska na Berounsku do Julosu ve Francii rychlostí 45 km za den. Oba tam byli bohužel zastřeleni (Cepák, Klvaňa, Škopek, Schröpfer, Jelínek, Hořák, Formánek, Zárybnický, 2008). Celých 58 % doupňáků zahyne před dosažením stáří jednoho roku. Obecně se dá říci, že nejvýznamnější příčinou mortality tohoto druhu je podle záznamů z 98 % člověk.

Ochrana

V České republice figuruje holub doupňák stále jako lovný druh, byť celoročně hájený. Zvýšit počty hnízdících párů se daří lokálně díky vyvěšování budek. Základní parametry těchto budek jsou následující: průměr vletového otvoru 80–120 mm, vnitřní rozměr dna 30×30 cm, hloubka dutiny min. 40 cm. Budky se dají vyvěsit už na podzim, aby „splynuly“ s okolím, nebo na jaře v době, kdy se doupňáci vracejí ze zimovišť, tzn. koncem února a začátkem března. K vyvěšení jsou vhodné světlé listnaté a smíšené lesy nižších a středních poloh, ale i parky a větší sady, kde nejsou k nalezení doupné stromy. Podle výšky u nás zdokumentovaných hnízd by měla být ideální budka zavěšena ve výšce 4–8 m.