Krkavec velký

Nejmohutnějšího představitele čeledi krkavcovitých – krkavce velkého (Corvus corax) – není třeba zvlášť představovat.

www.nasiptaci.info

V tomto příspěvku se zaměříme na jeho výskyt a rozšíření u nás i v zahraničí a budeme se věnovat i složení potravy krkavců. Odpovíme tím na otázku, zda je krkavec výlučným predátorem, nebezpečným nejen pro drobnou zvěř, jak je v myslivecké praxi vžito.

Historie výskytu krkavce velkého je dobře známá. Dříve byl krkavec hojným druhem na velké části celé severní polokoule. Dramatický úbytek, k němuž došlo na přelomu 19. a 20. století především ve střední Evropě, měl místy za následek úplné vymizení druhu. Na mapě rozšíření krkavce vznikaly postupně tak rozsáhlé mezery, že v r. 1940 existovaly v Evropě již jen zbytkové populace, a to především v Alpách, ve východním Prusku, Polsku a ve Šlesvicku-Holštýnsku.

PŘÍČINY ÚBYTKU
V literatuře jsou diskutovány příčiny dřívějšího vymizení krkavce. Přirození nepřátelé byli zřejmě nevýznamní a nedostatek potravy také nepřicházel v úvahu, vezmeme-li v potaz rozsáhlé potravní spektrum, které krkavec má. Změny prostředí měly zřejmě jen regionální význam vzhledem k ekologické přizpůsobivosti druhu žijícího od arktických a vysokohorských poloh (Island, resp. Tibet, kde krkavci žijí v nadmořské výšce až 5800 m; na Mt. Everestu byl zaznamenán výskyt krkavce dokonce v 6350 m) až po polopouště a pouště (Somálsko) či města. Nejpravděpodobnější příčinou vyhubení krkavce se tak jeví zásahy člověka.
Lidé neměli krkavce v lásce již ve středověku. Pokládali jej za „nečistého ptáka“, protože navštěvoval i popraviště, kde se přiživoval na pozůstatcích odsouzenců. V pozdější době zmizel nejdříve z oblastí, kde vzkvétalo myslivecké hospodaření – např. z Čech a Moravy, středního Německa a západního Polska. Jen ve velkovévodství Schwerin (Německo) bylo v letech 1834–75 uloveno 10 440 krkavců. Vzhledem k domnělým velkým škodám byli stříleni a tráveni staří ptáci, vybírána vejce i mláďata, vystřelována hnízda a káceny hnízdní stromy.
Po téměř stoletém období výrazného úbytku začal v Evropě na počátku 50. let minulého století přirozený rekolonizační proces. Především šlesvicko-holštýnská populace se zotavila natolik, že se krkavci začali šířit na východ, resp. jihovýchod. Ve stejném období pronikli východopolští krkavci až k Odře. Zajímavá byla situace v alpské populaci krkavců, která se ve srovnání s výše zmíněnými populacemi posunula jen zcela nepatrně na severozápad. Vysvětlení je nutno hledat v biologii krkavců. Dílčí populace krkavců vykazují totiž ekologicky setrvačné tendence, jakousi úzkou regionální vazbu na určitý typ prostředí. Při volbě místa hnízdění dávají mladí ptáci po spárování zřetelně přednost stanovištím podobným místu jejich narození. Zatímco populace na severovýchodě Evropy preferuje k hnízdění stromy, v Alpách jsou stromová hnízda vzácností. Alpští ptáci jsou v naprosté většině skalní hnízdiči, a mladí ptáci se nevzdálí z místa narození obvykle dále než 50 km, takže v Alpách došlo jen ke zmíněnému nepatrnému posunu.

EKOTYPY A JEJICH PROLÍNÁNÍ
V současnosti v Evropě žijí čtyři ekotypy krkavců. Nejpočetnější je populace na severovýchodě Evropy. Jejím hlavním životním prostředím jsou jehličnaté lesy. Jižní horská populace, která obsazuje Evropu na jih od Dunaje včetně masivu Alp a Pyrenejí, hnízdí téměř výhradně na skalách. Pobřežní útesy a některé horské celky v Norsku, Velké Británii a Irsku, francouzskou Normandii a Bretaň obývá izolovaná horská a útesová populace. Severní planiny Evropy v Dánsku a severozápadním Německu jsou domovem nejmenší populace, jejímž hlavním hnízdním prostředím jsou listnaté, především bukové lesy.
Hranice areálu výskytu uvedených ekotypů se však přinejmenším postupně stírají. Šíření druhu totiž neustále pokračovalo, k nejrychlejšímu a největšímu znovuosídlování docházelo vždy z území s nejvyšší populační hustotou. Staří ptáci jsou velice věrní místu hnízdění, mladí obsazují místa ekologicky odpovídající jejich rodišti, a tak se zaplňují nejbližší mezery v rozsáhlé stejnorodé krajině. S narůstajícím populačním tlakem a se zvyšující se teritoriální agresivitou jsou mladí ptáci nuceni osídlovat i ekologicky jinak utvářené krajiny. Pokud mladý pár akceptuje nový typ stanoviště, může „odstartovat“ další osídlovací vlnu. Existuje pro to řada důkazů, např. přechod od hnízdění na skalách ke stromům na jihu Německa, přechod od hnízdění v čistých bučinách k borům v Dolním Sasku, nebo hnízdění na stožárech vysokého napětí (nejdříve v Německu). Lze hovořit o novém druhu „znovuosídlovací strategie“, jakési regionální synantropii, kdy se po staletí pronásledovaný krkavec stal po prvních pozitivních zkušenostech s člověkem do jisté míry jeho průvodcem, přiživujícím se nejprve na smetištích a různých odpadcích, a později v jeho blízkosti i hnízdícím. Podle některých autorů probíhá osídlování nového území u nerušené populace asi následujícím způsobem: 1. průnik jednotlivých párů do vzdálenosti až 30 km před souvislou linii rozšíření; 2. vyplnění vzniklé mezery dalším osídlováním (v příznivých podmínkách trvá 3–4 roky); 3. nové pronikání.
V letech 1970–90 bylo rozšiřování areálu druhu a nárůst jeho početnosti zaznamenáno přinejmenším ve 24 státech Evropy. Šíření napomohly i reintrodukční programy např. v Německu, Belgii či Nizozemsku. V posledně jmenovaném státu bylo v letech 1966–92 vypuštěno 178 mladých krkavců, takže nizozemská populace do r. 1992 prudce vzrostla až na 400–475 ptáků (včetně 50 hnízdních párů). Krkavec velký je tedy v současné době druhem rozšířeným na většině území Evropy a Asie, v severní polovině Afriky a v Severní Americe. V Evropě, která tvoří méně než polovinu jeho celosvětového areálu, žije více než 450 000 párů.

HISTORIE VÝSKYTU KRKAVCE U NÁS

Pro výskyt krkavce u nás platí totéž, co ve zbytku Evropy. Ještě v r. 1852 hnízdili krkavci na skalách u Vltavy severně od Prahy, za dalších 20 let již nehnízdili ani na jimi dříve hojně obývané Šumavě. Následovala přibližně stoletá pauza a teprve po ní se krkavci v ČR začali opět pozvolna objevovat. První a zřejmě hlavní vlna přišla ze severovýchodu, z Polska a Slovenska.
Na Moravě krkavec zahnízdil poprvé v r. 1968 v okénku zříceniny hradu Hukvaldy. Také v Jeseníkách se krkavci zdržují od r. 1968, i když hnízdění v té době ještě nebylo prokázáno. V Moravskoslezských Beskydech bylo první hnízdo nalezeno v r. 1975 a v tom roce bylo pozorováno i vyvedení mláďat, avšak překvapivě daleko na jihu – u Moravského Krumlova. Na Králickém Sněžníku byli krkavci pravidelně pozorováni od r. 1978.
Pomineme-li ojedinělé jihočeské výskyty v letech 1939, 1941 a 1953 (možná zálety z alpské populace), pocházejí první pozorování v Čechách z Doupovských hor z r. 1969, z Krušných hor a ze Svitavska z r. 1972 a z Krkonoš z r. 1974. Tato pozorování naznačují cestu ze severu až severovýchodu, kterou se k nám krkavci dostávali hlavně z území bývalé NDR. Třetí cestou je cesta jižní, jež však byla výrazně ovlivněna reintrodukcemi. Naprostá většina údajů pochází ze Šumavy a týká se páru vysazeného v r. 1974 u Křemelné a ptáků vypouštěných v Bavorském národním parku. Tam bylo jen v letech 1974–85 vysazeno asi 60 krkavců, přičemž již v r. 1975 byla pozorována stavba hnízda na německé straně Javoru. První hnízdění ve volnosti bylo doloženo v r. 1982.
V ČR žije krkavec v lesích i v otevřené krajině bez ohledu na nadmořskou výšku. Tok bývá pravidelně pozorován až na Sněžce v nadmořské výšce 1600 m, nejvýše nalezená hnízda byla na Šumavě a v Jeseníkách v 1300 m. Hlavní podmínkou je hnízdění na nepřístupném místě. Proto si ptáci staví hnízda nejčastěji v korunách vysokých stromů, dosti často i na skalních stěnách a v poslední době i na sloupech vysokého napětí. Zvláštností je několikeré zahnízdění v propasti Hranického krasu ve štěrbině stěny pod úrovní země. Hnízda bývají využívána řadu let po sobě a pak mohou dosáhnout průměru 1,5 m a výšky 1 m. Krkavci se na hnízdištích objevují již v polovině ledna. Koncem ledna probíhá tok provázený charakteristickými hlasovými projevy, nápaditými letovými kreacemi a akrobatickými prvky. Ke hnízdění dochází od poloviny února do dubna.

ŠÍŘENÍ A NÁRŮST POČETNOSTI

Šíření krkavce velkého v ČR je podrobně popsáno zejména od počátku 70. let minulého století, kdy proběhlo první mapování hnízdního rozšíření ptáků pod záštitou České společnosti ornitologické a později i Ústavu aplikované ekologie Vysoké školy zemědělské v Praze a Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze (mapy 1–3). V letech 1973–77 byla v ČR obsazena krkavcem velkým jen 3 % území, jeho početnost byla stanovena na 5–10 párů a byla vyslovena prognóza dalšího šíření. Ta se vyplnila, takže v letech 1985–89 krkavec obsadil 45 % území při celkovém počtu 250–400 párů. Také v dalších letech šíření neustávalo a v období 2001–03 byl již krkavec zaznamenán na 90 % území ČR v početnosti 800–1200 párů. Byla stanovena i rychlost jeho šíření (mapa 4): v Čechách to bylo 5–9 km za rok, na Moravě 4–5 km za rok. To je velmi podobné rychlosti šíření stanovené v Německu za období 40 let (do poloviny 80. let) – 4–10 km za rok.
Stálý narůst početnosti krkavce vzbuzuje u nás, ale i v jiných evropských státech, obavy, a to zvláště u myslivecké veřejnosti, která mnohdy pokládá ptáka za škodlivého a přemnoženého. Tak tomu ale rozhodně není. Krkavec velký jako tzv. „potravní pátrač“ vyžaduje rozsáhlé otevřené plochy, na kterých může praktikovat sběr potravy a její vyhledávání z velkých výšek na velké vzdálenosti. Obsazuje rozsáhlé, proti příslušníkům svého druhu dobře bráněné teritorium, což se odráží i na jeho nízké hnízdní hustotě, která v Evropě jen zřídka přesahuje 3–4 páry/100 km2, v optimálních biotopech 7–10 párů/100 km2. Dokonce ani ve Velké Británii, kde hnízdní hustota na shetlandských útesech a v horách Walesu dosahuje 10–17 párů/100 km2, není krkavec pokládán za přemnožený druh.
Údajů o hnízdní hustotě krkavců u nás je velmi málo. Pocházejí z velkoplošných studií z doby, kdy početnost krkavce byla již vysoká. Z 80. let jsou to jen údaje z okresů Semily, Trutnov, Náchod a Rychnov nad Kněžnou (3695 km2) – 0,3 páru/100 km2 (to však již v současnosti asi neplatí), z 90. let z území Krkonošského národního parku – 2,9–4,2 páru/100 km2 a z počátku nového tisíciletí z Orlických hor – 2,2–3,7 páru/100 km2. To odpovídá obvyklým údajům z Evropy. Existují i údaje z nepřesně ohraničených celků: v celých Krkonoších je stabilní stav asi 30 párů, v Jizerských horách 5–10 párů, na celé Českomoravské vrchovině 60–100 párů a na Valašsku 35–60 párů.
Zdání vysoké početnosti způsobují pozorování párů s vyvedenými mláďaty (rodiny se drží pohromadě až do podzimu, příp. i přes zimu). Pozornost přitahují též hejna shromažďující se v mimohnízdním období na místech s mimořádnou potravní nabídkou (smetiště, odpadky odhozené v přírodě turisty či vývrhy zvěře). V takových situacích není zvláštností pozorovat hejna čítající mnoho desítek kusů, a to hlavně od července (např. v srpnu 1990 hejno nejméně 76 ptáků na Rýmařovsku) až do prosince (např. v r. 1992 v Podkrkonoší hejno čítající 40–50 ptáků). Nápadná jsou i hejna směřující k večeru na nocoviště (např. opakovaná říjnová pozorování 70–90 kusů v Krušných horách). Nezvyklé datum – 2. května 2004 – se vztahuje k pozorování nejméně 120 krkavců na polním hnojišti u Rokytnice v Orlických horách. Mimořádně početné hejno o 300 kusech se shromáždilo 5. července 2001 na skládce komunálního odpadu v Nízkém Jeseníku u Rejchartic. Pokud se tak početná hejna slétnou u střelené nedosledované zvěře, není divu, že z ní druhý den nezbude takřka nic. V mimohnízdní době podnikají ptáci obvykle v menších hejnech i potulky nepřekračující zpravidla vzdálenost 200 km.

SLOŽENÍ POTRAVY
O potravě krkavce velkého se toho příliš mnoho neví. Ve Šlesvicku-Holštýnsku a v Meklenbursku (Německo) bylo ve 2083 vývržcích krkavců určeno 259 drobných savců (většinou hraboši a krysy), 40 ptáků, zbytky 37 zřejmě uhynulých volně žijících i domácích zvířat, tři ryby a jedna žába, dále také bobule a ovoce různého druhu. Ve Francii byly ve vývržcích identifikovány zbytky 1250 živočichů a rostlin, z toho 700x ovoce, 432x hmyz, 71 savců (hlavně hraboši), 26 ptáků, osm ryb, dále skořápky plžů, obojživelníci, plazi, měkkýši a raci. Také ve Španělsku převažuje rostlinná složka (74 %) nad živočišnou (12 %) a anorganickou složkou (14 %). V monografii o tomto druhu ve Velké Británii (4346 analyzovaných vývržků) byla ve vnitrozemí nejčastěji zaznamenána vlna ovcí a kosti zajícovitých (zajíc a králík), na mořském pobřeží řasy, bezobratlí a ptáci.
Jediný rozsáhlejší výzkum potravy krkavce u nás proběhl koncem 90. let minulého století (Obuch a kol. 1997), přičemž byly analyzovány vývržky a zbytky potravy sbírané v ČR a na Slovensku u hnízd a na nocovištích krkavců. Rostlinná potrava byla nalezena v 1/3 až 1/2 vývržků (zbytky obilnin, semena, pecky třešní). Z 2692 kusů živočišné potravy tvořili 76,5 % savci 47 druhů, z nichž největší zastoupení měli hraboši rodu Microtus a myšice rodu Apodemus. Zastoupení větších druhů savců bylo minimální, s dominancí pod 1 %. Ptáci 66 druhů tvořili 10,9 %. Vysoká pestrost ptačích druhů v potravě svědčí spíše o příležitostném lovu nebo o sběru uhynulých kusů. Snad s výjimkou vybírání snůšek a mláďat z hnízd nejsou ptáci úmyslně lovenou kořistí. V potravě krkavců se našly i druhy zvěře jako je koroptev, tetřívek a jeřábek, avšak jejich dominance dosahovala zanedbatelných hodnot do 1 %. Přitom šlo pravděpodobně o uhynulé jedince. Vejce neurčených druhů ptáků byla zjištěna pouze v 10,2 % vývržků z ČR a v 6,6 % vývržků ze Slovenska. Dále byly ve vývržcích zjištěny tři druhy žab (5,8 %), přičemž je potřeba zdůraznit, že krkavec je jediným známým predátorem konzumujícím ve větší míře ropuchy. Ze čtyř druhů plazů (0,5 %) byla nejhojnější ještěrka obecná. Větší kaprovité ryby (0,8 %) krkavec zřejmě neloví, ale sbírá uhynulé na březích vod. Množství vývržků obsahovalo hmyz, mnohé i dosti skořápek z velkých plžů. Zajímavostí jsou kusy igelitu, alobalu, papíry, provázky a nitě (na jedné slovenské lokalitě až ve 25 % vývržků) svědčící o tom, že krkavci sbírali potravu na smetištích a skládkách a polykali ji i s obaly.
Zcela nová a zřejmě nejdokonalejší práce o potravě krkavce pochází ze Slovenska (Obuch 2007). Autor v ní zpracoval jak vývržky z konkrétních hnízd, tak zbytky potravy sbírané na nocovištích. Ve většině vývržků převažovaly kosti a srst drobných savců (hraboš polní 70 %), v některých oblastech byl vysoký podíl rostlinné potravy, v jiných zbytky antropických produktů, zejména igelit, mikrotén a hliníková folie, což svědčí o sběru potravy na skládkách komunálního odpadu. V zájmu objektivity je ale třeba zmínit i to, že u dvou párů byla zjištěna vysoká frekvence výskytu úlomků kostí mláďat zajíců do stáří jednoho měsíce, což naznačuje možnost specializace některých párů na lov zajíčat v honitbách s vyššími stavy zaječí zvěře. Ze zbytků potravy nasbíraných na nocovištích vyplývá, že krkavci zaletovali z horských kotlin lovit hraboše a další nelesní (myšice křovinná) a synantropní druhy drobných savců (potkan) a sbírat uhynulé ryby do vzdálenosti 5–10 km.

ŠKODÍ, ČI NEŠKODÍ ZVĚŘI?
Všechny uvedené údaje svědčí o mimořádné přizpůsobivosti krkavce různým zdrojům potravy. Vyplývá z toho i to, že krkavec je jednoznačně všežravec, který se z velké části živí rostlinnou potravou, odpadky, mršinami, a to i ve značném stadiu rozkladu. V živé kořisti převažují hlodavci. Krkavec může občas ulovit zvěř do velikosti zajíce, vybírá hnízda ptáků, a to mu v očích myslivecké veřejnosti přitěžuje. V žádném případě však neplatí – jak se někdy tvrdí – že je jednou z hlavních příčin úbytku bažantů, koroptví a zvláště tetřevů a tetřívků. U těchto druhů došlo k poklesu jejich početnosti ještě před nástupem krkavce, a i když se dosud přesně nepodařilo stanovit příčiny těchto početních změn, zdá se, že na vině bude – tak jako nejčastěji – především člověk a způsoby jeho hospodaření v krajině (dlouhodobé používání pesticidů a umělých hnojiv, vytváření rozsáhlých zemědělských i lesních monokultur, ničení lesů průmyslovými exhalacemi, likvidace luk a bažin drastickými melioracemi, stoupající urbanizace a industrializace krajiny, nárůst turistického a rekreačního tlaku atd.). Kromě toho platí, že všichni krkavcovití ptáci vyhledávají vesměs hnízda odkrytá, umístěná na stromech a viditelná z výšky. Názory o systematickém rabování velmi dobře ukrytých a zamaskovaných, na zemi umístěných hnízd tetřevovitých ptáků, se zdají být přehnané.
V myslivecké literatuře se pravidelně objevují i články o pozorování útoků krkavců na samice s mláďaty různých živočišných druhů. To je však spíše náznak testování jejich zdravotního stavu a snaha o ulovení nemocných či poraněných jedinců.  
Z výše uvedených poznatků a rozborů potravy vyplývá, že krkavec velký je v našich podmínkách spíše prospěšným druhem, lovícím aktivně drobné hlodavce, čímž může pomoci tlumit gradační druhy (hraboš polní, norník rudý, myšice lesní). Vzhledem ke konzumaci mršin i odpadků nejrůznějšího druhu zastává krkavec v přírodě významnou sanitární funkci. Zvěř tvoří jen nepatrnou část jeho potravy a její spektrum naznačuje, že ji krkavci nemohli lovit a že šlo spíše o mršiny.

PROČ KRKAVCŮ PŘIBÝVÁ?

Co je příčinou prudkého rozšiřování areálu krkavce a silného nárůstu jeho početnosti? Podobně jako u jiných v minulosti i současnosti šířících se druhů ptáků (z nejnápadnějších např. labuť velká či kormorán velký) se to dosud plně nepodařilo objasnit. Bude to jistě celý komplex příčin, z nichž známe asi jen některé. K šíření krkavce jistě přispěly i výše zmíněné změny v krajině: s obrovským zvýšením mechanizace a chemizace v zemědělství i s industrializací a urbanizací krajiny a rekreačním tlakem se zlepšila potravní nabídka krkavců – zvýšilo se množství kadaverů zvířat, narostl počet skládek komunálního odpadu, v přírodě je více zbytků potravy zanechaných turisty atd. To vše se jistě projevilo i na populační dynamice krkavců. Zajímavý je názor Obucha (2007), který položil otázku, zda rychlý vzestup početnosti krkavce nemůže souviset s akcemi na likvidaci vran v 60. a 70. letech minulého století (cílené odstřely, vystřelování hnízd, kladení otrávených vajec). V důsledku jejich likvidace se v zemědělské krajině mohl otevřít prostor pro krkavce, který dokáže obratně lovit hraboše. Pomineme-li, že mohlo jít i o zcela přirozený pochod související s dlouhodobými populačními změnami, další důležitou příčinou bude také jistě zvýšená ochrana krkavce ve většině evropských států. Rovněž u nás nebyl krkavec při svém šíření pronásledován, neboť již v 80. letech patřil do Červené knihy ohrožených a vzácných druhů. Později byl pravidelně zařazován do aktualizovaných Červených seznamů, nejprve v kategorii téměř ohrožených druhů, následně do kategorie druhů zranitelných. Tím, že byl méně pronásledován a zneklidňován, částečně odložil i svou plachost a stal se, zvláště na východě, druhem hnízdícím i v příměstských lesích a dokonce v městských parcích (např. Varšava, Bratislava, Moskva, ale třeba i Berlín či Hamburk). Zcela se tedy přizpůsobil životu v současné kultivované krajině.