Velikost

Cvrčilka zelená (Locustella naevia)

Zařazení:

• Říše: Živočichové (Animalia)
• Kmen: Strunatci (Chordata)
• Třída: Ptáci (Aves)
• Řád: Pěvci (Passeriformes)
• Čeleď: Cvrčilkovití (Locustellidae)
• Rod: Cvrčilka (Locustella)
• Druh: Cvrčilka zelená (Locustella naevia)

Popis:

Cvrčilka zelená je nejmenší z našich běžnějších cvrčilek, velikostí srovnatelná s budníčkem nebo pěnicí (délka 12–13,5 cm, váha 10–16 g). Její zbarvení je nenápadné, ale od ostatních dvou druhů cvrčilek (říční a slavíkové) se liší jedním klíčovým znakem: výrazným tmavým proužkováním (čárkováním) na svrchní straně těla. Základní barva hřbetu, křídel a temene je olivově hnědá až šedohnědá (zelený nádech, podle kterého je pojmenována, bývá jen slabý nebo zcela chybí), ale je pokryta zřetelnými tmavými podélnými čárkami. Spodina těla je světlá, bělavá až nažloutlá, často s jemným, málo výrazným tmavším čárkováním na hrdle a hrudi. Spodní krovky ocasní jsou dlouhé, nažloutlé nebo béžové, obvykle bez výraznějšího vzoru nebo jen s velmi slabými tmavšími středy. Ocas je zaoblený. Nad okem není zřetelný světlý proužek. Zobák je tenký, špičatý, tmavý s narůžovělou bází. Nohy jsou světlé, narůžovělé. Pohlaví se zbarvením neliší.

Hlas:

Stejně jako ostatní cvrčilky, i tento druh nejlépe poznáme podle charakteristického zpěvu. Je to velmi vysoký, monotónní, bzučivý nebo syčivý trylek, který připomíná zvuk lučního koníka (kobylky) nebo cvrčka, případně syčení vysokého napětí. Zní jako velmi rychlé „sirrrrrrrrrrrrr…“ nebo „dzzzzzzzzzzz…“. Tento zvuk je obvykle držen v konstantní výšce a hlasitosti po dlouhou dobu (desítky sekund). Oproti zpěvu cvrčilky slavíkové a říční je výrazně vyšší a více „hmyzí“. Často má také silně břichomluvecký charakter, což znamená, že je velmi obtížné určit přesnou polohu zpívajícího ptáka – zvuk jakoby přichází z různých směrů. Samec zpívá z vyvýšeného stébla trávy, nízkého keře nebo i z hloubi vegetace, a to jak ve dne, tak velmi často za soumraku, v noci a brzy ráno. Vábení je ostré, krátké „tik“, „pit“ nebo „ček“.

Výskyt a prostředí:

Cvrčilka zelená obývá odlišné biotopy než její příbuzné. Preferuje otevřenější, ale hustě zarostlá stanoviště s vysokou bylinnou vegetací a roztroušenými keři. Typicky ji najdeme na:

• Vlhkých až podmáčených loukách s vysokou trávou (např. ostřicemi, bezkolencem).
• Okrajích rašelinišť a slatinných luk.
• Zarůstajících pasekách a mladých lesních výsadbách.
• Okrajích rybníků a mokřadů, pokud nabízejí hustý bylinný kryt (může zasahovat i do sušších částí rákosin).
• Vřesovištích a neudržovaných pastvinách s hustými trsy trav a nízkými keři. Klíčová je pro ni přítomnost hustého, vysokého bylinného patra sahajícího od země do výšky několika desítek centimetrů, které jí poskytuje dokonalý kryt. Hnízdí ve velké části Evropy (kromě nejsevernějších a nejjižnějších oblastí) a dále na východ v mírném pásmu Asie. Je tažným druhem, zimuje převážně v subsaharské Africe, východní populace možná až v Indii. Na hnízdiště přilétá v dubnu až začátkem května, odlétá v srpnu a září. V České republice je cvrčilka zelená stále poměrně rozšířeným hnízdícím druhem, vyskytuje se od nížin do hor na vhodných biotopech po celé zemi. Její početnost však v posledních desetiletích pravděpodobně klesá.

Potrava a lov:

Živí se téměř výhradně hmyzem (pavouci, mouchy, brouci, kobylky, housenky, motýli) a pavoukovci. Potravu sbírá velmi nenápadně, prolézáním husté vegetace nízko při zemi. Pohybuje se ve spleti trav a bylin, kde aktivně pátrá po kořisti na stéblech, listech i na povrchu půdy.

Chování:

Podobně jako ostatní cvrčilky, i cvrčilka zelená patří k velmi skrytě žijícím ptákům. Je notoricky známá svou plachostí a neochotou ukázat se. Většinu času tráví skrytá v husté vegetaci blízko země, kde se pohybuje jako myš. Při vyrušení velmi neochotně vzlétá. Její let je krátký, přímý, nízký, s rychlými, vířivými údery křídel, a po několika metrech pták opět rychle zapadne do hustého krytu. Někdy lze samce krátce zahlédnout, když zpívá z vrcholu vyššího stébla nebo nízkého keře, ale často zpívá i dobře ukrytý uvnitř vegetace. V hnízdní době jsou samci teritoriální.

Hnízdění a rozmnožování:

Hnízdění probíhá od května do července. Hnízdo je umístěno velmi nízko nad zemí nebo přímo na zemi, skryté v hustém trsu trávy, ostřice nebo jiné bylinné vegetace. Je to miskovitá stavba postavená z listů trav, mechu a dalších rostlinných materiálů, vystlaná jemnějšími stébly a někdy i chlupy. Staví ho převážně samice. Samička snáší 5–6 (vzácně 4–7) vajec. Ta jsou bělavá nebo narůžovělá s velmi jemným a hustým červenohnědým nebo fialovým tečkováním. Inkubace trvá 13–15 dní a podílejí se na ní oba rodiče. O mláďata pečují také oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo po 10–12 dnech, ještě ne zcela vzletná, a rozptýlí se do okolní vegetace. Cvrčilka zelená může zahnízdit i dvakrát ročně.

Ochrana a ohrožení:

Celosvětově je cvrčilka zelená podle IUCN hodnocena jako málo dotčený (LC) druh. V Evropě však její populace, zejména v západní části, vykazují klesající trend. V České republice je v Červeném seznamu ptáků ČR (2017) zařazena do kategorie téměř ohrožený (NT). Pokles početnosti souvisí především se změnami v krajině a ztrátou vhodných biotopů:

• Ztráta a degradace biotopů: Odvodňování a rozorávání vlhkých luk, zánik extenzivně obhospodařovaných pastvin a luk, zarůstání opuštěných luk a pastvin náletovými dřevinami nebo naopak jejich příliš intenzivní využívání (časté kosení, hnojení).
• Změny v lesním hospodaření: Rychlé zalesňování pasek, které jí dočasně poskytují vhodný biotop.
• Intenzifikace zemědělství: Používání pesticidů snižující dostupnost hmyzu, likvidace rozptýlené zeleně a neobhospodařovaných okrajů polí a luk.

Ochranná opatření by se měla zaměřit na zachování a obnovu mozaikovité krajiny s dostatkem vlhkých luk, neudržovaných travnatých ploch, okrajů mokřadů a mladých sukcesních stádií lesa. Důležité je podporovat extenzivní formy hospodaření (pozdní a mozaikové kosení luk, pastva) a omezit používání biocidů.

Závěr:

Cvrčilka zelená je dalším zástupcem „hlasů bez tváře“ v naší ptačí říši. Její nenápadný vzhled a extrémně skrytý způsob života kontrastují s jejím vytrvalým a charakteristickým zpěvem, který je typickým zvukovým doprovodem vlhkých luk a dalších otevřených, hustě zarostlých stanovišť během jara a léta. Přestože je stále poměrně rozšířená, její zařazení mezi téměř ohrožené druhy ukazuje na zranitelnost biotopů, na které je vázána, a na potřebu jejich ochrany.