Bukáček malý (Ixobrychus minutus)

Úvod

Bukáček malý (Ixobrychus minutus) je pozoruhodný a velmi skrytě žijící ptačí druh patřící do čeledi volavkovitých (Ardeidae). Jak jeho české jméno napovídá, jedná se o nejmenšího zástupce volavek vyskytujícího se v Evropě, svou velikostí připomíná spíše hrdličku nebo malého racka. Jeho život je nerozlučně spjat s hustými porosty rákosu a jiné litorální vegetace u stojatých či pomalu tekoucích vod. Právě mistrné maskování a plachost z něj činí jednoho z nejobtížněji pozorovatelných ptáků našich mokřadů. Bukáček malý je tažný pták, který tráví zimu v subsaharské Africe a na jaře se vrací na svá evropská a asijská hnízdiště. V České republice patří mezi zvláště chráněné a kriticky ohrožené druhy.

Systematika a taxonomie

Bukáček malý patří do rodu Ixobrychus, který zahrnuje malé druhy bukačů a bukáčků z celého světa. Je součástí čeledi volavkovitých (Ardeidae) a řádu brodivých (Pelecaniformes, dříve Ciconiiformes).

Tradičně se uznávají tři poddruhy, které se liší především geografickým rozšířením a drobnými znaky ve zbarvení:

• Ixobrychus minutus minutus (Linnaeus, 1766): Nominátní poddruh, hnízdí v Evropě, západní a střední Asii a severní Africe. Zimuje v subsaharské Africe. Tento poddruh se vyskytuje i v ČR.
• Ixobrychus minutus podiceps (Bonaparte, 1855): Hnízdí v subsaharské Africe (jižně od Sahary). Je stálý nebo podniká jen kratší přesuny.
• Ixobrychus minutus payesii (Hartlaub, 1858): Hnízdí rovněž v subsaharské Africe, někdy považován za synonymum k I. m. podiceps.

Některé zdroje mohou uvádět i další poddruhy, případně považovat africké populace za samostatný druh.

Popis a identifikace

Bukáček malý je skutečně drobný pták, dosahuje délky těla jen 27–36 cm a rozpětí křídel 40–58 cm. Hmotnost se pohybuje mezi 60–150 gramy. Charakteristický je výrazný pohlavní dimorfismus ve zbarvení, což je mezi volavkami poměrně neobvyklé.

• Samec: Má kontrastní zbarvení. Čepička na hlavě, hřbet a křídla jsou černé se zelenavým leskem. Krk, hruď a břicho jsou béžové až nažloutlé. Velmi nápadné jsou velké, světlé (krémově béžové) křídelní krovky, které v letu tvoří výrazná světlá pole kontrastující s černými letkami. Zobák je žlutozelený, v době hnízdění u kořene až oranžový. Nohy jsou zelenavé. Duhovka je žlutá.
• Samice: Je celkově méně kontrastní a spíše hnědavě zbarvená. Černou barvu na hlavě a hřbetě nahrazuje tmavě hnědá s výraznějším světlým žíháním, zejména na hřbetě. Spodní strana těla je také více podélně proužkovaná hnědou barvou. Světlá pole na křídlech jsou méně výrazná, spíše okrová a ne tak ostře ohraničená.
• Mláďata (juvenilní šat): Podobají se samici, ale jsou ještě více skvrnitá a proužkovaná hnědou a béžovou barvou po celém těle, což jim poskytuje vynikající kamufláž v rákosí. Světlá křídelní pole jsou nevýrazná.

Charakteristické chování: Při vyrušení bukáček často zaujímá typický obranný postoj – strne, natáhne krk a hlavu se zobákem kolmo vzhůru, přičemž jeho proužkované břicho dokonale splývá s okolními stébly rákosu. V této pozici se může dokonce mírně pohupovat, napodobujíc rákos ve větru. Je také výborným lezcem, obratně šplhá po stéblech rákosu pomocí dlouhých prstů. Létá obvykle nízko nad porostem, spíše neochotně, rychlými údery křídel, často se zataženými nohami (na rozdíl od jiných volavek, které je mají natažené dozadu).

Rozšíření a biotop

Areál hnízdního rozšíření poddruhu I. m. minutus zahrnuje většinu Evropy (s výjimkou Skandinávie, Britských ostrovů a severního Ruska), severozápadní Afriku a táhne se přes západní a střední Asii až po severozápadní Indii a západní Čínu.

• Hnízdní biotop: Je vysoce specializovaný na rozsáhlé a husté porosty rákosu (Phragmites australis), orobince (Typha sp.) nebo jiné vysoké mokřadní vegetace. Preferuje okraje stojatých nebo pomalu tekoucích vod – rybníky, jezera, slepá ramena řek, zaplavené deprese, bažiny a rýžová pole. Klíčová je přítomnost starého, suchého rákosí z předchozích let, které poskytuje kryt a materiál na stavbu hnízda, a zároveň mělkých vodních ploch nebo okrajů s dostatkem potravy. Vyhýbá se otevřeným vodním plochám bez vegetace.

Výskyt v České republice

Bukáček malý patří v ČR mezi vzácné a nepravidelně hnízdící druhy. Jeho výskyt je soustředěn především do nejteplejších oblastí s vhodnými biotopy – rozsáhlými rákosinami u rybníků a vodních nádrží. Tradičními hnízdními oblastmi jsou jižní Morava (např. Lednické rybníky, Podyjí), jižní Čechy (Třeboňsko, Českobudějovicko) a Polabí. V posledních desetiletích došlo k výraznému poklesu početnosti a bukáček z mnoha dřívějších lokalit vymizel. V současnosti je veden v Červeném seznamu ptáků ČR jako kriticky ohrožený druh a je chráněn zákonem. Jeho populace je odhadována jen na několik desítek (cca 20–40) hnízdících párů a silně kolísá v závislosti na podmínkách.

Chování

Bukáček malý je převážně aktivní za soumraku a v noci (krepuskulární a nokturnální), i když za potravou může vylétávat i během dne, zejména při krmení mláďat. Většinu času tráví skrytě v hustém rákosí.

• Potrava: Loví především z okraje rákosového porostu nebo z nízké větve nad vodou. Vyčkává nehybně nebo se pomalu plíží a rychlým výpadem zobáku chytá kořist. Jeho potravu tvoří hlavně větší vodní hmyz (larvy vážek, potápníci, znakoplavky), pavouci, drobní korýši, měkkýši, ale také malé rybky (do 5 cm), pulci, žáby a někdy i drobní savci nebo ptačí mláďata.
• Vokalizace: Samec se v hnízdní době ozývá monotónním, hlubokým, štěkavým „vru“ nebo „pú“, opakovaným v několikasekundových intervalech, nejčastěji za soumraku a v noci. Tento hlas může připomínat vzdálené štěkání psa. Samice a mláďata vydávají spíše chraptivé a syčivé zvuky.

Rozmnožování a hnízdění

Hnízdní sezóna bukáčka malého v našich podmínkách probíhá od května do července. Jsou převážně monogamní, i když byla zaznamenána i polygynie (jeden samec s více samicemi).

• Hnízdo: Staví si poměrně malou a nenápadnou plošinku z loňských i čerstvých stébel rákosu a dalších vodních rostlin. Hnízdo je obvykle umístěno nízko nad vodou (20–60 cm), dobře ukryté v hustém porostu rákosu nebo orobince, často na polámaných stéblech. Na stavbě se podílejí oba partneři, ale více práce obvykle odvede samec.
• Snůška: Samice snáší 4–6 (vzácně 3–9) bílých, matných vajec. Snášení probíhá obvykle v denních intervalech.
• Inkubace: Na vejcích sedí oba rodiče střídavě po dobu 17–20 dní. Sezení začíná často již po snesení prvního vejce, takže mláďata se líhnou postupně.
• Péče o mláďata: Mláďata jsou krmivá (nidikolní), po vylíhnutí jsou slepá a pokrytá řídkým rezavým prachovým peřím. Rodiče je krmí vyvrhovanou potravou. Mláďata rychle rostou a již po 7–10 dnech začínají prolézat okolí hnízda a šplhat po rákosí, kam se vrací na krmení. V případě nebezpečí instinktivně zaujímají strnulý maskovací postoj. Hnízdo definitivně opouštějí ve věku asi 25–30 dní, kdy jsou již schopna letu. Pohlavně dospívají pravděpodobně ve druhém roce života.

Migrace

Bukáček malý je typickým dálkovým migrantem. Evropské a západoasijské populace (I. m. minutus) tráví zimu v Africe jižně od Sahary, od Senegalu na západě po Etiopii a Keňu na východě a na jih až po Jihoafrickou republiku.

• Načasování: Hnízdiště opouštějí od srpna do října. Hlavní jarní přílet do střední Evropy probíhá od konce dubna do května.
• Průběh tahu: Táhnou převážně v noci, jednotlivě nebo v malých, volných skupinkách. Jejich migrační trasy vedou přes Středomoří a Saharu. Během tahu se mohou objevit i na netypických místech, daleko od vhodných mokřadních biotopů.

Status ochrany a ohrožení

Globálně je bukáček malý podle IUCN stále hodnocen jako málo dotčený (Least Concern), protože má obrovský areál rozšíření a celková populace je stále početná. Nicméně v mnoha částech areálu, zejména v Evropě, jeho stavy výrazně klesají a čelí vážným hrozbám.

• Hlavní hrozby:
  • Ztráta a degradace biotopů: Největší hrozbou je úbytek a znehodnocování mokřadů – vysoušení, odvodňování, regulace vodních toků, zasypávání tůní a ramen.
  • Intenzifikace rybníkářství: Odbahňování rybníků spojené s odstraněním litorálních porostů, vysoké rybí obsádky ničící vegetaci a potravní zdroje.
  • Nevhodné hospodaření v rákosinách: Kosení nebo vypalování rákosu v nevhodnou dobu (během hnízdění), odstraňování starého rákosu, který bukáčci potřebují.
  • Znečištění vod: Eutrofizace a chemické znečištění ovlivňující kvalitu vody a dostupnost potravy.
  • Vyrušování: Lidské aktivity (rekreace, rybolov, hlučné akce) v blízkosti hnízdišť.
  • Klimatické změny: Mohou ovlivnit vodní režim mokřadů a podmínky na zimovištích (např. sucha v Sahelu).
  • Predace: Norky, tchoři, pochopi mohou plundrovat hnízda.

V České republice je situace velmi vážná, druh je klasifikován jako kriticky ohrožený. Jeho ochrana vyžaduje cílený management mokřadních lokalit – zachování rozsáhlých a kvalitních rákosin, šetrné rybniční hospodaření, ochranu před vyrušováním a monitoring populací.

Zajímavosti

• Díky svému maskování a skrytému životu bývá často přehlížen i na lokalitách, kde se vyskytuje.
• Jeho schopnost šplhat po svislých stéblech rákosu je mezi volavkami unikátní.
• Navzdory své malé velikosti dokáže při obraně hnízda nebo při odchytu bolestivě štípnout svým ostrým zobákem.

Závěr

Bukáček malý je fascinující, i když nenápadný obyvatel našich mokřadů. Jeho životní strategie založená na dokonalém maskování a přizpůsobení životu v hustých rákosinách je obdivuhodná. Bohužel, právě tato úzká specializace jej činí velmi zranitelným vůči změnám v jeho životním prostředí. Dramatický pokles početnosti v České republice i jinde v Evropě je varovným signálem o stavu našich mokřadních ekosystémů. Účinná ochrana bukáčka malého vyžaduje nejen legislativní ochranu samotného druhu, ale především aktivní péči o jeho biotopy – zachování a obnovu rozsáhlých rákosin a zajištění vhodných podmínek na rybnících a dalších mokřadech. Jen tak můžeme doufat, že tiché, štěkavé volání samců bude i nadále součástí zvukové kulisy našich letních večerů u vody.