Foto příspěvky
Články a zajímavosti

Datel černý 

Vzhled aneb podle zobáku poznáš ptáka

Datel černý na první pohled nezapře svůj původ a jeho hlavní tělesné znaky a vlastnosti jsou unikátními  výdobytky celé skupiny datlovitých ptáků (kromě krutihlavů, kteří sem také patří, ale některé znaky postrádají). Jedná se zejména o silný a ostře zakončený zobák, který je uzpůsoben k tesání do dřeva, vysunovatelný jazyk, kterým lze z chodbiček ve dřevě vytáhnout  chutné  sousto,  úpravy lebky, které  tlumí  otřesy vznikající při tesání, šplhavé nohy se silnými drápy a dvěma prsty směřujícími dozadu a dvěma dopředu  a také pevná ocasní pera, o která se šplhající pták opírá. Zde je sice patrná podobnost  s dalšími šplhajícími skupinami ptáků, např. papoušky (podobné uspořádání  prstů na noze) či šoupálky  (obdobné  využití ocasu  jako opory  při  šplhání),  ale to neznačí  příbuznost  těchto  skupin,  nýbrž  paralelní  vývoj podobných tělesných znaků při podobném  způsobu života. „Datlové“ (pro vysvět- lení tohoto názvu v uvozovkách viz box Datlí rod na následující straně) šplhají po kmeni vždy hlavou vzhůru, nicméně na krátké úseky to umí i směrem  dolů, tj. pozadu. Ani pohyb ve visu na spodu větve pro ně není problém. Zavěšeni na stěně uvnitř dutiny také spí.

Datel černý  je impozantní,  ale ladný pták  s délkou  těla až 47 cm a hmotností až 370 g, což je přibližně velikost štíhlé vrány. Pro srovná- ní, největším v současnosti prokazatelně žijícím druhem datla je jihoa- sijský datel břidlicový o délce až 58 cm a hmotnosti až 560 g. Většina

„datlů“ jsou ale spíše středně  velcí až menší ptáci. K nejmenším  druhům patří třeba náš strakapoud  malý s délkou těla od 14 cm a hmotností od 20 g. Datel černý je střízlivěji zbarvený zástupce skupiny, která zahrnuje jedny z nejbarevnějších ptáků co do palety odstínů a lesku – kombinace černé, červené a bělavé na datlím těle je i tak velmi výrazná a líbivá. Velmi často mají „datli“ na těle typické různobarevné  vzory, jako je čepička, vous nebo  kontrastní  kresba v křídlech  či na ocase. Zbarvením  se mezi sebou liší opačná pohlaví a dospělci od mladých ptáků.  U datla  černého  je takovým rozpoznávacím  znakem  červená.

Datli se při šplhání opírají o tuhá ocasní pera, proto nelezou hlavou dolů jako brhlík lesní, který spoléhá pouze  na sílu nohou  a ocasní pera jako oporu nevyužívá čepička – u samců sahá přes celé temeno, u samic je jen v zadní části temene,  což je vidět už v hnízdě, hned jak mláďatům povyroste peří. Mladí datli černí se od dospělých liší barvou zobáku – dospělí jej mají   s tmavou špičkou, mladí celý smetanově bílý.

Při pozorování v přírodě můžeme zjistit, že datel černý není tak plachý, jak se obecně předpokládá.  Častěji než při šplhání po stromě můžeme vidět datla v letu. Zatímco většina našich „datlů“ létá na větší vzdálenost ve vlnovkách, datel černý létá přímo. Nicméně  na krátké vzdálenosti nebo při pronásledování  soka dokáží létat přímo  i další druhy. Datel černý se ozývá výraznými hlasy, jako je trylkovité „krrri-krrri“,  vydá- vané často za letu, kvílivé „klié“ či chechtavé „kli-kli-kli“, připomínající hlas žluny, ale zřetelněji artikulované a s neklesající výškou. Zkuste tyto zvuky v lese napodobit, a datel odpoví, či dokonce přiletí. Také hlasové projevy jiných „datlů“ jsou bohaté – různé hlasy slouží jako poplašné volání, součást toku („mňoukání“ strakapouda prostředního), případně se hlasitě a takřka nepřetržitě dožadují potravy mláďata v dutině (stra- kapoud velký). V jarním lese se kromě těchto hlasů ozývá také unikátní

„datlí“ bubnování, které slouží k označování teritoria, ale i pro komunikaci v rámci páru. Bubnují tedy samci i samice. Pozor, bubnováním není míněno  jakékoli ťukání do dřeva, např. při sběru potravy či dlabání dutiny, ale druhově typická rychlá série až několika desítek úderů za sebou trvající obvykle méně než 1–2 s. Bubnování datla černého je nejhlubší, nejpomalejší, nejdelší a nejhlasitější z našich druhů  „datlů“. Pro  bubnování  si „datli“ vybírají nejčastěji  vyvýšené části kmene  či větve v koruně s dobře rezonujícím dřevem.

„Datlové“ osídlili různá prostředí  téměř  všech kontinentů kromě Austrálie a Antarktidy (nežijí také na Madagaskaru, Nové Guineji a Novém Zélandu) a jsou rozšířeni ve velkém geografickém rozpětí od tropů až po severskou tajgu a ve výškách od hladiny oceánu až nad horní  hranici  lesa. Nejvyšší druhovou  rozmanitost dosahují v tropech.  Většina „datlů“ je vázána na porosty stromů.  I zde ale nalezneme  výjimky – datly tesající dutiny v kaktusech (například severoamerický  datel gila, Melanerpes uropygialis) nebo  vzácně druhy hloubící si zemní nory v hlinitých březích či v termitištích (jihoafrický datel zemní, Geocolaptes olivaceus, jihoameričtí datel campový, Colaptes campestris, a velehorský, Colaptes rupicola). Některé druhy jsou méně náročné na prostředí,  zatímco jiné jsou vyslovení specialisti.  Většina  „datlů“  je  závislá na  přítomnosti odumírajícího a mrtvého dřeva.

Životní prostředí aneb není strom jako  strom Datel  černý  je celkem  přizpůsobivý  druh  obývající souvislejší lesy od nížin do hor. Žije v listnatých, smíšených i jehličnatých porostech, ať již přirozených, nebo hospodářských. Nepotřebuje  příliš velké roz- lohy lesa a klidně přeletuje mezi izolovanými lesními celky, nicméně lesíky, remízy nebo aleje ve volné krajině mu k životu nestačí. Většina dalších našich „datlů“ jsou druhy upřednostňující listnaté či smíšené porosty; výjimkou je datlík tříprstý obývající pralesovité horské smrči- ny. Strakapoud  malý, prostřední  a bělohřbetý jsou lesní druhy vázané na starší  listnaté  až smíšené  porosty  přirozenějšího  charakteru,  byť zejména v případě strakapouda  malého mohou být menší nebo řídké. Strakapoud  bělohřbetý obývá horské lesy. Žluna zelená a strakapoud jižní zase inklinují k životu v otevřené krajině. Vůbec nejpřizpůsobivěj- ší z našich „datlů“ je strakapoud  velký, který žije snad ve všech typech lesa, v parcích, rozptýlené zeleni a zahradách. I když ne všechny druhy potřebují  k životu  vysloveně přírodní  porosty,  platí,  že více druhů„datlů“ ukazuje na kvalitnější les. Některé druhy mohou žít v blízkosti člověka a využívat jím vytvořené struktury  – žluny a strakapoud  velký pak „bubnují“ na anténách  či krytech  lamp; strakapoud  velký dlabe dutiny do polystyrenového obložení domů či dřevěného podbití krovů. „Datlové“ potřebují ke sběru potravy dostatek dřeva napadeného hmyzem. K dlabání dutiny  zase rádi využívají stromy napadené  dřevokaznými houbami, byť to třeba není vidět navenek. Hnízdních  stromů postačí v teritoriu  jen několik. Datel černý si k tesání dutin vybírá vysoké kmeny  starších  listnatých  stromů,  velmi často  hladkokorých buků či v nižších polohách introdukovaných dubů červených. Ve vyš- ších polohách a v severských oblastech ovšem obsazuje stromy jehličnaté. Protože  datel černý tesá z našich „datlů“ největší dutiny, hnízdí zásadně ve větších stromech  – jen do takových se jeho dutina  vůbec vejde a jen v nich lze umístit dutinu dostatečně  vysoko. Datlí dutina se obvykle nachází výše než osm metrů nad zemí, a to ještě v části kmene bez větví, což je obojí důležité jako ochrana před hnízdními predátory. Jelikož ne všichni „datli“ disponují schopností tesat do tvrdšího dřeva, některé druhy jsou vázány na umírající a mrtvé stromy s měkčím dře- vem – to u nás platí zejména pro strakapouda  malého, prostředního a bělohřbetého.  Takové stromy jsou v intenzivně obhospodařovaných lesích vzácné, protože bývají při probírkách přednostně odstraňovány, ale i v těch  přirozených  brzy spadnou,  takže  jako hnízdní  substrát existují jen dočasně. Na zem padlé mrtvé  dřevo je sice stále vhodné k hledání potravy, ale ne k hnízdění.

Jídel náčiní | K tesání do dřeva slouží silný rovný zobák, který je zpevněný podélnými lištami a na konci svisle seříznutý v dlátovité ostří. Ke sběru potravy je používán mrštný jazyk, který je dopředu vytažitelný na více než jednu délku zobáku. Za to může prodloužený jazylkový aparát – chrupavčitokostěná pohyblivá výztuha jazyka, která je v podobě dvou „rohů“ zatočená za týlní a temenní částí lebky nazpět k nozdrám. Hrdelní svaly spojené s dolní čelistí jí jako táhlem posouvají dopředu,  a jazyk je tak vymrštěn. Špička jazyka je ostrá a se zpětnými háčky, takže dobře slouží k „harpunování“ larev hmyzu v jejich chodbičkách ve dřevě. Jazyk je navíc pokrytý zvláštními slinami, takže kořist na něj může být i nalepena.

Lezecké vybavení | Při šplhání po stromech se „datlové“ pohybují poskoky. K udržení  se na kůře stromu  jim slouží zahnuté  ostré drápy, krátké robustní  běháky a silné svaly. Vnější přední  prst je otočen  dozadu,  aby posílil opěrnou  schopnost  nohy. Důležitou oporou těla při šplhání je ocas, zejména střední ocasní pera vyztužená velice pevnými brky.