Vzhled aneb podle zobáku poznáš ptáka
Datel černý na první pohled nezapře svůj původ a jeho hlavní tělesné znaky a vlastnosti jsou unikátními výdobytky celé skupiny datlovitých ptáků (kromě krutihlavů, kteří sem také patří, ale některé znaky postrádají). Jedná se zejména o silný a ostře zakončený zobák, který je uzpůsoben k tesání do dřeva, vysunovatelný jazyk, kterým lze z chodbiček ve dřevě vytáhnout chutné sousto, úpravy lebky, které tlumí otřesy vznikající při tesání, šplhavé nohy se silnými drápy a dvěma prsty směřujícími dozadu a dvěma dopředu a také pevná ocasní pera, o která se šplhající pták opírá. Zde je sice patrná podobnost s dalšími šplhajícími skupinami ptáků, např. papoušky (podobné uspořádání prstů na noze) či šoupálky (obdobné využití ocasu jako opory při šplhání), ale to neznačí příbuznost těchto skupin, nýbrž paralelní vývoj podobných tělesných znaků při podobném způsobu života. „Datlové“ (pro vysvět- lení tohoto názvu v uvozovkách viz box Datlí rod na následující straně) šplhají po kmeni vždy hlavou vzhůru, nicméně na krátké úseky to umí i směrem dolů, tj. pozadu. Ani pohyb ve visu na spodu větve pro ně není problém. Zavěšeni na stěně uvnitř dutiny také spí.
Datel černý je impozantní, ale ladný pták s délkou těla až 47 cm a hmotností až 370 g, což je přibližně velikost štíhlé vrány. Pro srovná- ní, největším v současnosti prokazatelně žijícím druhem datla je jihoa- sijský datel břidlicový o délce až 58 cm a hmotnosti až 560 g. Většina
„datlů“ jsou ale spíše středně velcí až menší ptáci. K nejmenším druhům patří třeba náš strakapoud malý s délkou těla od 14 cm a hmotností od 20 g. Datel černý je střízlivěji zbarvený zástupce skupiny, která zahrnuje jedny z nejbarevnějších ptáků co do palety odstínů a lesku – kombinace černé, červené a bělavé na datlím těle je i tak velmi výrazná a líbivá. Velmi často mají „datli“ na těle typické různobarevné vzory, jako je čepička, vous nebo kontrastní kresba v křídlech či na ocase. Zbarvením se mezi sebou liší opačná pohlaví a dospělci od mladých ptáků. U datla černého je takovým rozpoznávacím znakem červená.
Datli se při šplhání opírají o tuhá ocasní pera, proto nelezou hlavou dolů jako brhlík lesní, který spoléhá pouze na sílu nohou a ocasní pera jako oporu nevyužívá čepička – u samců sahá přes celé temeno, u samic je jen v zadní části temene, což je vidět už v hnízdě, hned jak mláďatům povyroste peří. Mladí datli černí se od dospělých liší barvou zobáku – dospělí jej mají s tmavou špičkou, mladí celý smetanově bílý.
Při pozorování v přírodě můžeme zjistit, že datel černý není tak plachý, jak se obecně předpokládá. Častěji než při šplhání po stromě můžeme vidět datla v letu. Zatímco většina našich „datlů“ létá na větší vzdálenost ve vlnovkách, datel černý létá přímo. Nicméně na krátké vzdálenosti nebo při pronásledování soka dokáží létat přímo i další druhy. Datel černý se ozývá výraznými hlasy, jako je trylkovité „krrri-krrri“, vydá- vané často za letu, kvílivé „klié“ či chechtavé „kli-kli-kli“, připomínající hlas žluny, ale zřetelněji artikulované a s neklesající výškou. Zkuste tyto zvuky v lese napodobit, a datel odpoví, či dokonce přiletí. Také hlasové projevy jiných „datlů“ jsou bohaté – různé hlasy slouží jako poplašné volání, součást toku („mňoukání“ strakapouda prostředního), případně se hlasitě a takřka nepřetržitě dožadují potravy mláďata v dutině (stra- kapoud velký). V jarním lese se kromě těchto hlasů ozývá také unikátní
„datlí“ bubnování, které slouží k označování teritoria, ale i pro komunikaci v rámci páru. Bubnují tedy samci i samice. Pozor, bubnováním není míněno jakékoli ťukání do dřeva, např. při sběru potravy či dlabání dutiny, ale druhově typická rychlá série až několika desítek úderů za sebou trvající obvykle méně než 1–2 s. Bubnování datla černého je nejhlubší, nejpomalejší, nejdelší a nejhlasitější z našich druhů „datlů“. Pro bubnování si „datli“ vybírají nejčastěji vyvýšené části kmene či větve v koruně s dobře rezonujícím dřevem.
„Datlové“ osídlili různá prostředí téměř všech kontinentů kromě Austrálie a Antarktidy (nežijí také na Madagaskaru, Nové Guineji a Novém Zélandu) a jsou rozšířeni ve velkém geografickém rozpětí od tropů až po severskou tajgu a ve výškách od hladiny oceánu až nad horní hranici lesa. Nejvyšší druhovou rozmanitost dosahují v tropech. Většina „datlů“ je vázána na porosty stromů. I zde ale nalezneme výjimky – datly tesající dutiny v kaktusech (například severoamerický datel gila, Melanerpes uropygialis) nebo vzácně druhy hloubící si zemní nory v hlinitých březích či v termitištích (jihoafrický datel zemní, Geocolaptes olivaceus, jihoameričtí datel campový, Colaptes campestris, a velehorský, Colaptes rupicola). Některé druhy jsou méně náročné na prostředí, zatímco jiné jsou vyslovení specialisti. Většina „datlů“ je závislá na přítomnosti odumírajícího a mrtvého dřeva.
Životní prostředí aneb není strom jako strom Datel černý je celkem přizpůsobivý druh obývající souvislejší lesy od nížin do hor. Žije v listnatých, smíšených i jehličnatých porostech, ať již přirozených, nebo hospodářských. Nepotřebuje příliš velké roz- lohy lesa a klidně přeletuje mezi izolovanými lesními celky, nicméně lesíky, remízy nebo aleje ve volné krajině mu k životu nestačí. Většina dalších našich „datlů“ jsou druhy upřednostňující listnaté či smíšené porosty; výjimkou je datlík tříprstý obývající pralesovité horské smrči- ny. Strakapoud malý, prostřední a bělohřbetý jsou lesní druhy vázané na starší listnaté až smíšené porosty přirozenějšího charakteru, byť zejména v případě strakapouda malého mohou být menší nebo řídké. Strakapoud bělohřbetý obývá horské lesy. Žluna zelená a strakapoud jižní zase inklinují k životu v otevřené krajině. Vůbec nejpřizpůsobivěj- ší z našich „datlů“ je strakapoud velký, který žije snad ve všech typech lesa, v parcích, rozptýlené zeleni a zahradách. I když ne všechny druhy potřebují k životu vysloveně přírodní porosty, platí, že více druhů„datlů“ ukazuje na kvalitnější les. Některé druhy mohou žít v blízkosti člověka a využívat jím vytvořené struktury – žluny a strakapoud velký pak „bubnují“ na anténách či krytech lamp; strakapoud velký dlabe dutiny do polystyrenového obložení domů či dřevěného podbití krovů. „Datlové“ potřebují ke sběru potravy dostatek dřeva napadeného hmyzem. K dlabání dutiny zase rádi využívají stromy napadené dřevokaznými houbami, byť to třeba není vidět navenek. Hnízdních stromů postačí v teritoriu jen několik. Datel černý si k tesání dutin vybírá vysoké kmeny starších listnatých stromů, velmi často hladkokorých buků či v nižších polohách introdukovaných dubů červených. Ve vyš- ších polohách a v severských oblastech ovšem obsazuje stromy jehličnaté. Protože datel černý tesá z našich „datlů“ největší dutiny, hnízdí zásadně ve větších stromech – jen do takových se jeho dutina vůbec vejde a jen v nich lze umístit dutinu dostatečně vysoko. Datlí dutina se obvykle nachází výše než osm metrů nad zemí, a to ještě v části kmene bez větví, což je obojí důležité jako ochrana před hnízdními predátory. Jelikož ne všichni „datli“ disponují schopností tesat do tvrdšího dřeva, některé druhy jsou vázány na umírající a mrtvé stromy s měkčím dře- vem – to u nás platí zejména pro strakapouda malého, prostředního a bělohřbetého. Takové stromy jsou v intenzivně obhospodařovaných lesích vzácné, protože bývají při probírkách přednostně odstraňovány, ale i v těch přirozených brzy spadnou, takže jako hnízdní substrát existují jen dočasně. Na zem padlé mrtvé dřevo je sice stále vhodné k hledání potravy, ale ne k hnízdění.
Jídelní náčiní | K tesání do dřeva slouží silný rovný zobák, který je zpevněný podélnými lištami a na konci svisle seříznutý v dlátovité ostří. Ke sběru potravy je používán mrštný jazyk, který je dopředu vytažitelný na více než jednu délku zobáku. Za to může prodloužený jazylkový aparát – chrupavčitokostěná pohyblivá výztuha jazyka, která je v podobě dvou „rohů“ zatočená za týlní a temenní částí lebky nazpět k nozdrám. Hrdelní svaly spojené s dolní čelistí jí jako táhlem posouvají dopředu, a jazyk je tak vymrštěn. Špička jazyka je ostrá a se zpětnými háčky, takže dobře slouží k „harpunování“ larev hmyzu v jejich chodbičkách ve dřevě. Jazyk je navíc pokrytý zvláštními slinami, takže kořist na něj může být i nalepena.
Lezecké vybavení | Při šplhání po stromech se „datlové“ pohybují poskoky. K udržení se na kůře stromu jim slouží zahnuté ostré drápy, krátké robustní běháky a silné svaly. Vnější přední prst je otočen dozadu, aby posílil opěrnou schopnost nohy. Důležitou oporou těla při šplhání je ocas, zejména střední ocasní pera vyztužená velice pevnými brky.