Husice nilská (Alopochen aegyptiaca)

Úvod

Husice nilská je velký druh vrubozobého ptáka z čeledi kachnovitých, který svým vzhledem a vzpřímeným postojem na zemi připomíná husu. Pochází z Afriky, ale v posledních desetiletích se díky únikům ze zajetí a následnému úspěšnému rozmnožování ve volné přírodě stala rozšiřujícím se nepůvodním druhem v mnoha částech Evropy, včetně České republiky. Je známá svým pestrým, i když spíše tlumeným zbarvením s charakteristickou tmavou skvrnou kolem oka a také svou značnou agresivitou, zejména v období hnízdění. Její rychlé šíření vyvolává otázky ohledně jejího vlivu na původní druhy ptáků a ekosystémy.

Systematické zařazení:

• Řád: Vrubozobí (Anseriformes)
• Čeleď: Kachnovití (Anatidae)
  • Podčeleď: Tadorninae (Husice)
• Rod: Husice (Alopochen) – monotypický rod
• Druh: Husice nilská (Alopochen aegyptiaca)

Popis:

• Velikost: Velký pták, délka těla 63–73 cm, rozpětí křídel 134–154 cm. Hmotnost 1,5–2,5 kg. Působí robustně, s relativně dlouhýma nohama a krkem.
• Zbarvení: Celkové zbarvení je variabilní, ale typicky převládají béžové, šedohnědé a růžovohnědé tóny.
  • Hlava a krk: Světle šedohnědé nebo krémové, s výraznou tmavě hnědou skvrnou okolo oka, která někdy zasahuje až k zobáku. Na krku může být tmavší proužek nebo límec na bázi.
  • Tělo: Hruď je narůžovělá nebo světle kaštanová, často s nepravidelnou tmavě hnědou nebo kaštanovou skvrnou uprostřed. Boky jsou šedavé nebo šedohnědé s jemným proužkováním. Hřbet a pláštík jsou hnědé. Zadní část těla (kostřec, ocas) je černá.
  • Křídla: V letu velmi nápadná. Velké bílé pole na svrchních krovkách ostře kontrastuje s černými letkami. Mezi nimi je leskle zelené zrcátko. Spodní strana křídel je také kontrastní, s bílými krovkami a tmavými letkami.
• Zobák: Růžový s černou špičkou, okraji a často i tmavší skvrnou u kořene.
• Nohy: Dlouhé, růžové až načervenalé.
• Pohlavní dimorfismus: Pohlaví jsou si velmi podobná, samec bývá v průměru o něco větší a může mít v době hnízdění mírně jasnější barvu zobáku a nohou.

Výskyt, rozšíření a habitat:

• Přirozené rozšíření: Původním domovem je subsaharská Afrika a historicky také údolí Nilu v Egyptě (kde je dnes již velmi vzácná nebo vymizelá).
• Introdukované rozšíření: Od 17.–18. století byla dovážena do Evropy jako okrasný pták do parků a chovů. Díky únikům a záměrnému vysazování se vytvořily volně žijící (ferální) populace, které se od druhé poloviny 20. století začaly velmi úspěšně šířit. Největší populace jsou ve Velké Británii, Nizozemsku, Belgii, Německu a Francii, ale rychle expanduje i do dalších zemí střední a jižní Evropy.
• Habitat: V Evropě je velmi přizpůsobivá. Obývá širokou škálu biotopů v blízkosti vody – parková jezírka, městské rybníky, řeky, kanály, štěrkovny, přehradní nádrže, ale i rybníky a mokřady v zemědělské krajině. Často využívá i přilehlé travnaté plochy (parky, golfová hřiště, pole, louky) k pastvě.
• Výskyt v ČR: Je považována za nepůvodní, invazní druh. První hnízdění bylo zaznamenáno koncem 20. století. Od té doby její početnost i areál rozšíření v ČR rapidně narůstají. Dnes je běžným, celoročně se vyskytujícím a pravidelně hnízdícím druhem v mnoha oblastech, zejména v nížinách podél větších řek a rybničních soustav. V oblasti Břeclavi a na jižní Moravě je velmi hojná, pravidelně ji lze pozorovat na řece Dyji, na Lednických a Pohořelických rybnících, Novomlýnských nádržích i menších vodních plochách a přilehlých zemědělských pozemcích.

Potrava a způsob obživy:

• Složení potravy: Je převážně býložravá. Hlavní složku potravy tvoří trávy, byliny, listy, semena a zemědělské plodiny (ozimé obilí, řepka), které spásá na souši. Živí se také vodními rostlinami.
• Doplňková potrava: V menší míře požírá i bezobratlé (hmyz, červi, měkkýši) a příležitostně i drobné obratlovce.
• Způsob obživy: Potravu hledá především pastvou na travnatých plochách v blízkosti vody. V mělké vodě sbírá potravu z hladiny nebo „panáčkuje“.

Chování a hlas:

• Aktivita a chování: Aktivní ve dne. Tráví hodně času na souši, kde se dobře pohybuje. Výborně létá i plave.
• Sociální chování: Žije v trvalých párech, které jsou si velmi věrné. Mimo hnízdní období se může sdružovat do menších i větších hejn, zejména na nocovištích nebo místech s hojností potravy.
• Agresivita: Je známá svou vysokou teritorialitou a agresivitou, zejména v hnízdní době. Pár velmi razantně brání své teritorium a hnízdo před jinými husicemi nilskými, ale i před ostatními druhy vodních ptáků (kachnami, lyskami, labutěmi, husami), které často aktivně napadá a odhání. Může být agresivní i vůči savcům nebo lidem, kteří se přiblíží k mláďatům.
• Hlas: Je velmi hlasitá. Obě pohlaví vydávají hlasité, drsné, troubivé nebo štěkavé zvuky. Samec se ozývá spíše sípavým, chraptivým zvukem, zatímco samice hlasitějším, opakovaným „honk-honk“ nebo „hronk-hronk“.

Rozmnožování:

• Hnízdění: Je velmi flexibilní ve výběru hnízdiště. Hnízdí sice nejčastěji na zemi v mělkém důlku skrytém ve vegetaci, na ostrůvcích nebo u vody, ale velmi často využívá i dutiny ve stromech, opuštěná hnízda jiných velkých ptáků (čápů, dravců, vran), skalní římsy, hromady dřeva, stohy slámy nebo dokonce i římsy a výklenky na budovách.
• Hnízdo: Samotné hnízdo je jen mělká vystýlka z rostlinného materiálu a velkého množství prachového peří.
• Snůška a péče: Hnízdí jednou ročně, často již brzy na jaře (březen–květen). Snáší 5–12 (obvykle 6–9) velkých, krémově bílých vajec. Na vejcích sedí pouze samice po dobu asi 28–30 dní. Mláďata jsou prekociální, krátce po vylíhnutí opouštějí hnízdo. Oba rodiče je pak velmi agresivně vodí a brání před predátory i jinými ptáky. Mláďata jsou vzletná až po 70–75 dnech. Díky adaptabilitě a agresivní obraně mláďat má často vysokou hnízdní úspěšnost.

Pohyb:

Evropské populace husice nilské jsou převážně stálé a usedlé (sedentární). Nedochází u nich k pravidelné migraci. Pouze mladí ptáci se po osamostatnění rozptylují do okolí, což přispívá k rychlému šíření druhu do nových oblastí.

Stav populace a ochrana:

• Status: Globálně (v přirozeném areálu v Africe) je podle IUCN hodnocena jako „málo dotčený“ (LC – Least Concern).
• Status v Evropě a ČR: V Evropě a v České republice je považována za nepůvodní, zavlečený a invazní druh. Její populace rychle roste a druh se dále šíří. Není chráněna zákonem a není zařazena do Červeného seznamu ohrožených druhů ČR.
• Ekologické dopady a management: Její rychlé šíření a vysoká agresivita vyvolávají obavy z negativního vlivu na původní druhy vodních ptáků, zejména kvůli konkurenci o potravu a hnízdiště a přímým útokům. Může také působit škody pastvou na zemědělských plodinách nebo znečišťováním travnatých ploch v parcích. V některých zemích nebo regionech se proto přistupuje k managementu její populace (např. regulace početnosti). V ČR zatím plošná regulace není zavedena, ale její další šíření a dopady jsou sledovány.

Zajímavosti a vztah k člověku:

• Ve starověkém Egyptě byla považována za posvátného ptáka a často zobrazována v umění.
• Její úspěšné šíření v Evropě je příkladem biologické invaze podpořené úniky ze zajetí a vysokou adaptabilitou druhu.
• Její agresivní chování z ní činí dominantní druh na mnoha vodních plochách, kde se vyskytuje.

Závěr:

Husice nilská je nepřehlédnutelný vodní pták, který se díky lidské činnosti a své vlastní přizpůsobivosti a průbojnosti stal běžnou součástí evropské avifauny, včetně České republiky. Její příběh je ukázkou dynamiky šíření nepůvodních druhů a vyvolává otázky o jejich ekologickém dopadu a potřebě managementu. Zatímco její přítomnost může být pro pozorovatele zajímavá, její agresivita a konkurence původním druhům představují potenciální problém pro biodiverzitu našich mokřadů, který bude pravděpodobně v budoucnu vyžadovat řešení.