Velikost

Délka: 14,5-16 cm.
Hmotnost: 28-36 g.

Křivka bělokřídlá (Loxia leucoptera bifasciata)

: nomáda ze severské tajgy

Mezi obyvateli rozlehlých jehličnatých lesů severní polokoule patří křivky k nejzajímavějším a nejvíce specializovaným ptákům. Jejich charakteristicky zkřížené špičky zobáku jsou dokonalou adaptací na získávání semen ze šišek. Křivka bělokřídlá, euroasijský poddruh Loxia leucoptera bifasciata, je z našich křivek snad nejnápadnější díky výrazným bílým křídelním páskám a zároveň nejvíce nevyzpytatelná ve svém výskytu. Její život je úzce spjat s úrodou semen modřínu v daleké sibiřské tajze a její objevení ve střední Evropě je vždy ornitologickou událostí.

Nezaměnitelná křídla: Podrobný popis a určování

Křivka bělokřídlá je pěvec velikosti pěnkavy (délka těla 14,5–16 cm), tedy o něco menší a štíhlejší než naše běžnější křivka obecná. Má typickou siluetu křivky s poměrně velkou hlavou, krátkým krkem a mírně vykrojeným ocasem.

• Klíčový znak: Nejnápadnějším a spolehlivým určovacím znakem v každém šatě jsou dvě široké, čistě bílé křídelní pásky. Jsou tvořeny bílými špičkami velkých a středních krovek. Velmi výrazné jsou také bílé lemy loketních letek (terciálů).
• Samec: Dospělý samec má tělo zbarvené jasně růžově červeně až karmínově, často zářivěji a s „chladnějším“ růžovým odstínem než samec křivky obecné (který bývá spíše cihlově červený). Křídla a ocas jsou černavé, kontrastující s bílými páskami a lemy.
• Samice: Je zbarvena nenápadněji, převážně olivově zeleně nebo žlutozeleně, často s jasnějším žlutým kostřecem a šedavým nádechem na hlavě a hřbetě. I ona má však velmi výrazné dvě bílé křídelní pásky a bílé lemy loketních letek.
• Mladý pták (juvenilní): Je po vylétnutí z hnízda silně podélně proužkovaný na šedohnědém podkladě, podobně jako mladá křivka obecná. Avšak i v tomto šatu jsou již dobře patrné dvě světlé křídelní pásky (mohou být zpočátku spíše béžové než čistě bílé), což umožňuje jeho odlišení.
• Zobák: Špičky čelistí jsou překřížené, adaptované na otevírání šišek. Zobák křivky bělokřídlé poddruhu bifasciata je obecně považován za jemnější a méně robustní než u křivky obecné, ale existuje značná variabilita a překryv. Není tak mohutný jako u křivky velké.
• Záměna:
  • Křivka obecná (Loxia curvirostra): Postrádá široké bílé křídelní pásky. Samci mohou mít naznačenou tenkou světlou pásku, ale nikdy není tak výrazná a dvojitá. Samci jsou spíše cihlově červení, samice matně zelené. Zobák je v průměru robustnější.
  • Křivka velká (Loxia pytyopsittacus): Je celkově větší, s velmi mohutným, „papouščím“ zobákem. Chybí jí bílé křídelní pásky. Je vázána především na borovici.
• Hlas: Volání je často popisováno jako vyšší, zvonivější nebo kovovější než u křivky obecné. Typické je opakované „čep-čep“ nebo „džip-džip“. Mají také charakteristické troubivé „trüüt“ nebo „kvííí“. Zpěv je směsicí těchto volání a cvrlikavých trylků.

Domovem v tajze: Areál rozšíření a irupce

Hnízdní areál křivky bělokřídlé (L. l. bifasciata) se rozkládá v rozsáhlém pásu severských jehličnatých lesů (tajgy) od Finska a severozápadního Ruska přes celou Sibiř až po Dálný východ. Její výskyt je zde úzce spjat především s modřínem (Larix sibirica, L. gmelinii a další druhy), jehož semena tvoří hlavní složku potravy. V oblastech, kde modřín chybí nebo má neúrodu, využívá i semena smrku (Picea).

Křivka bělokřídlá je vysoce nomádický a invazní (iruptivní) druh. Její početnost a rozšíření mimo hnízdní areál jsou zcela závislé na úrodě šišek, zejména modřínových, v jádrových oblastech Sibiře. V letech, kdy dojde k neúrodě semen, podnikají obrovské populace těchto křivek invazní lety (irupce) daleko na jih a západ, mimo svůj běžný areál. Během těchto irupcí se mohou dostat až do střední, západní a jižní Evropy, někdy ve velkých počtech.

Specialista na modřín: Habitat a potrava

• Hnízdní biotop: Vyhledává především starší, zapojené modřínové nebo smíšené modříno-smrkové či modříno-březové lesy v tajze. Podmínkou je dostatečná úroda šišek.
• Biotop během irupcí: Mimo hnízdní areál se objevuje všude tam, kde najde potravu. Často vyhledává výsadby modřínu opadavého (Larix decidua) v lesích, parcích, na hřbitovech nebo v alejích. Nepohrdne však ani šiškami smrku ztepilého (Picea abies), douglasky tisolisté (Pseudotsuga menziesii) nebo jiných jehličnanů, pokud je nouze o modřínová semena. Často bývá pozorována ve vyšších polohách, kde jsou jehličnany hojnější, ale během silných invazí se objevuje i v nížinách.

Potrava: Je potravním specialistou. Více než jiné křivky je vázána na semena modřínu, která jsou menší a měkčí než semena borovice nebo většiny smrků a její jemnější zobák je na jejich dobývání lépe adaptován. Dále se živí semeny smrku, jedle, břízy, olše a jiných dřevin a bylin. Zvláště v době krmení mláďat loví i hmyz a pavoukovce.

Život v pohybu: Chování a ekologie

Křivky bělokřídlé jsou velmi společenské, zejména mimo hnízdní období a během irupcí, kdy tvoří hejna různé velikosti. Hejna jsou často hlučná a nápadná jak svými hlasy, tak aktivním pohybem v korunách stromů. Při hledání potravy obratně šplhají po větvích, často visí i hlavou dolů, aby se dostaly k šiškám. Zkříženým zobákem odtlačují šupiny šišek a jazykem vybírají semena. Jsou poměrně krotké a při krmení se nechají pozorovat i zblízka.

Hnízdní biologie: Přizpůsobení severu

Díky své závislosti na úrodě šišek může křivka bělokřídlá hnízdit prakticky kdykoli během roku, pokud je dostatek potravy. Hlavní hnízdní období však spadá do pozdní zimy a jara (únor–květen), kdy jsou ještě dostupné loňské šišky a zároveň se již objevuje první hmyz. Hnízdo staví samice, obvykle vysoko (5–20 m) na postranní větvi jehličnanu (modřín, smrk). Je to robustní miskovitá stavba z větviček, trávy, mechu a lišejníků, pečlivě vystlaná jemnými kořínky, trávou, zvířecí srstí a peřím pro dobrou izolaci v chladném počasí. Samice snáší 3–4 (vzácně 5) světle modravá nebo nazelenalá vajíčka s tmavými skvrnkami a čárkami. Sedí na nich sama cca 14–16 dní a je krmena samcem. Mláďata krmí oba rodiče natrávenou kaší ze semen. Hnízdo opouštějí po 20–25 dnech, ale rodiče je ještě nějakou dobu krmí.

Status v České republice: Vzácný a nevyzpytatelný host

Křivka bělokřídlá v České republice pravidelně nehnízdí. Je zde vedena jako nepravidelný, invazní druh (zatoulanec). Její výskyt je zcela vázán na irupce ze severovýchodu.

• Načasování výskytu: Může se objevit prakticky kdykoliv během roku, ale největší šance na pozorování je během podzimních a zimních měsíců (srpen–březen), kdy vrcholí invazní pohyby. V některých letech se nemusí objevit vůbec, zatímco v jiných (tzv. „invazních“ letech) může být lokálně i poměrně hojná.
• Lokality: Během invazí se vyskytuje především tam, kde najde potravu – hlavně v porostech modřínu, ale i smrku. Často bývá pozorována v horských oblastech (Krkonoše, Jizerské hory, Šumava, Jeseníky, Beskydy), ale nevyhýbá se ani městským parkům, hřbitovům či zahradám s výsadbami vhodných jehličnanů.
• Hnízdění v ČR: Hnízdění je naprosto výjimečné a dochází k němu pouze v letech velmi silných invazí, kdy zde ptáci zůstanou přes zimu až do jara a je dostatek potravy (např. bohatá úroda smrkových šišek po neúrodě modřínu v domovině). Bylo doloženo jen několikrát v historii a nelze ho považovat za pravidelné.

Ochrana a ohrožení: Závislost na tajze

Celosvětově je křivka bělokřídlá hodnocena IUCN jako málo dotčený (LC) druh, a to především díky obrovskému a relativně nenarušenému areálu rozšíření v sibiřské tajze. Její populace přirozeně silně kolísají v závislosti na cyklech úrody šišek. Hlavní potenciální hrozbou do budoucna mohou být rozsáhlé změny v severských lesích způsobené velkoplošnou těžbou dřeva, rozsáhlými lesními požáry nebo změnami klimatu, které by mohly ovlivnit jak rozsah lesů, tak periodicitu a intenzitu úrody šišek. V České republice je chráněna zákonem jako volně žijící pták. Její ochrana u nás spočívá především v monitoringu během invazí a v obecné péči o zdraví lesních porostů, které jí mohou poskytnout potravu.

Závěr

Křivka bělokřídlá je fascinujícím příkladem ptačí specializace a adaptace na specifické zdroje potravy a dynamické prostředí severské tajgy. Její nezaměnitelný vzhled s bílými křídelními páskami a její nomádský způsob života, vedoucí k nepravidelným invazím do střední Evropy, ji činí jedním z nejatraktivnějších a nejvyhledávanějších „invazních“ druhů pro české ornitology. Každé její pozorování u nás je malou událostí a připomínkou propojenosti ekosystémů na obrovské vzdálenosti.