Kulík zlatý (Pluvialis apricaria)

Kulík zlatý (Pluvialis apricaria) je středně velký pták z řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes) a čeledi kulíkovitých (Charadriidae). Tento elegantní bahňák je známý svým nápadným zlato-černým zbarvením ve svatebním šatě a charakteristickým melancholickým hlasem. Hnízdí v otevřené krajině severní Evropy a západní Sibiře a zimuje v mírnějších oblastech Evropy a severní Afriky.

Systematika a Taxonomie

• Řád: Dlouhokřídlí (Charadriiformes)
• Čeleď: Kulíkovití (Charadriidae)
• Rod: Kulík (Pluvialis)
• Druh: Kulík zlatý (Pluvialis apricaria)

Je blízce příbuzný dalším druhům rodu Pluvialis, jako je kulík hnědý (Pluvialis dominica) a kulík Grizly (Pluvialis squatarola).

Popis a Identifikace

• Velikost: Délka těla dosahuje 25–28 cm, rozpětí křídel 65–76 cm a hmotnost se pohybuje mezi 150–220 g. Velikostí je srovnatelný s holubem nebo drozdem kvíčalou. Má typický kulíkovitý vzhled s kulatou hlavou, krátkým krkem a poměrně krátkým, rovným zobákem.
• Svatební šat (léto): Dospělí ptáci jsou v létě velmi nápadní. Hřbet, krovky a temeno hlavy jsou černohnědé se zářivě zlatožlutým skvrněním (odtud název „zlatý“). Tváře, hrdlo, prsa a břicho jsou sytě černé. Tuto černou plochu ostře odděluje od zlatavého hřbetu široký bílý pruh, který se táhne od čela nad okem, přes příuší a boky krku až na boky těla. Podocasní krovky jsou bílé.
• Prostý šat (zima): Zbarvení je mnohem méně kontrastní a nenápadné. Černá barva na spodní straně těla zcela mizí. Ptáci jsou svrchu šedohnědí se žlutavým nebo bělavým skvrněním. Spodina těla je světlá, bělavá až nažloutlá, s tmavším, neostrým skvrněním nebo vlnkováním na prsou a bocích. Bílý pruh na hlavě a bocích chybí.
• Mláďata (juvenilní šat): Podobají se dospělým v zimním šatě, ale skvrnění na svrchní straně těla je obvykle jasněji žluté a pravidelnější.
• V letu: Důležitým poznávacím znakem v letu, viditelným ve všech šatech, je čistě bílé zbarvení spodních křídelních krovek (podpaždí, axiláry). Křídelní páska na svrchní straně křídla je jen velmi slabá, bělavá. Let je rychlý a přímý, často v soudržných hejnech.
• Hlas: Nejčastěji se ozývá charakteristickým, mírně melancholickým, táhlým, jednoslabičným nebo dvouslabičným pískáním „tlúí“ nebo „pluí“, které nese daleko otevřenou krajinou. Varovný hlas je podobný, ale kratší a ostřejší.

Rozšíření a Biotop

• Hnízdní rozšíření: Hnízdí v severní Evropě (Island, Faerské ostrovy, Velká Británie – zejména Skotsko a severní Anglie, Skandinávie, Pobaltí, severozápadní Rusko) a v přilehlých oblastech západní Sibiře.
• Hnízdní biotop: Obývá otevřenou, bezlesou krajinu s nízkou vegetací. Typickými hnízdními biotopy jsou horská a podhorská vřesoviště, rašeliniště, mechová tundra a vlhké alpínské louky. Vyžaduje kombinaci suchších míst pro hnízdění a vlhčích ploch pro hledání potravy.
• Zimoviště: Většina populace migruje na zimu do mírnějších oblastí západní a jižní Evropy (zejména Britské ostrovy, Irsko, pobřeží Francie, Španělsko, Portugalsko, Itálie) a do severní Afriky (Maroko, Alžírsko, Tunisko).
• Zimní biotop: Na zimovištích preferuje otevřenou zemědělskou krajinu – extenzivně využívané pastviny, louky, ozimá pole a úhory. Vyskytuje se také na pobřežních slaniscích, wattových plochách a v ústích řek.
• Migrace: Je to typický tažný pták. Podzimní tah probíhá od srpna do listopadu, jarní tah od konce února do května. Migruje často ve velkých, někdy i tisícihlavých hejnech, často společně s čejkami chocholatými.
• Výskyt v České republice: Kulík zlatý v ČR nehnízdí. Je zde však pravidelně, i když nehojně, protahujícím druhem. Nejčastěji je pozorován během podzimního tahu (září–listopad), kdy se jednotlivci nebo malá hejna zastavují na polích, podmáčených loukách, vypuštěných rybnících a jiných otevřených plochách. Jarní tah (březen–duben) je méně nápadný. Velmi vzácně může několik jedinců v mírných zimách i přezimovat, obvykle na nezamrzlých polích.

Chování

• Pohyb a hledání potravy: Na zemi se pohybuje charakteristickým způsobem kulíků: krátký rychlý běh, náhlé zastavení ve vzpřímeném postoji, rozhlédnutí se po okolí a případné sezobnutí kořisti, a pak další běh. Potravu sbírá především z povrchu půdy nebo těsně pod ním, orientuje se hlavně zrakem. Někdy používá techniku „dupání“ nohou, aby vylákal žížaly a další bezobratlé k povrchu.
• Sociální chování: Mimo hnízdní období je velmi společenský. Na tahu a na zimovištích tvoří hejna, která mohou čítat desítky, stovky, ale i tisíce jedinců. Tato hejna se často při hledání potravy nebo odpočinku mísí s hejny čejek chocholatých. Na hnízdištích jsou páry teritoriální a brání si své okrsky.

Potrava

• Živí se převážně bezobratlými živočichy. Hlavní složku potravy tvoří hmyz (zejména brouci a jejich larvy, dvoukřídlí), pavouci, sekáči, měkkýši (plži) a kroužkovci (žížaly).
• V menší míře, zejména na podzim, konzumuje také rostlinnou potravu, jako jsou semena trav a jiných rostlin a bobule (např. šicha černá na vřesovištích).

Rozmnožování

• Tok: Samci v době toku předvádějí nápadné svatební lety vysoko nad hnízdištěm. Let je pomalý, třepotavý, připomínající let motýla, a je doprovázený zpěvem.
• Hnízdo: Hnízdo je jen mělký důlek v zemi, obvykle skrytý mezi nízkou vegetací (tráva, mech, vřes). Je jen velmi řídce vystlaný kousky suché trávy, listů, mechu nebo lišejníků.
• Snůška: Samice snáší obvykle 4 (vzácně 3) vejce. Vejce jsou poměrně velká, typického hruškovitého tvaru (což umožňuje jejich lepší uspořádání v hnízdě). Mají krémovou, nažloutlou nebo olivově hnědou základní barvu s hustými a výraznými tmavě hnědými až černými skvrnami a tečkami, které zajišťují vynikající maskování v okolní vegetaci.
• Inkubace: Na vejcích sedí oba rodiče a pravidelně se střídají. Inkubace trvá přibližně 27–31 dní.
• Mláďata: Mláďata jsou prekociální – líhnou se dobře vyvinutá, pokrytá hustým prachovým peřím (žluto-černě skvrnitým, dobře maskujícím) a jsou brzy po vylíhnutí a oschnutí schopná opustit hnízdo a sama si hledat potravu. Rodiče (v pozdější fázi péče často hlavně samec) je vodí, ochraňují před predátory a nepřízní počasí (zahřívají je pod sebou). V případě ohrožení rodiče často používají strategii odlákání predátora předstíráním zranění (tzv. „syndrom zlomeného křídla“). Mláďata jsou schopna letu ve věku asi 25–33 dní.

Status ochrany a Ohrožení

• Globální status (IUCN): Kulík zlatý je celosvětově hodnocen jako „Málo dotčený“ (Least Concern, LC). Jeho populace je stále velmi početná a má rozsáhlý areál rozšíření.
• Trendy a hrozby: Přestože globální status není znepokojivý, v některých částech hnízdního areálu, zejména v jižnějších oblastech (např. Velká Británie, Irsko, jižní Skandinávie), došlo v minulosti i současnosti k poklesům početnosti. Hlavními hrozbami jsou:
  • Ztráta a degradace biotopů: Vysoušení a odvodňování rašelinišť a mokřadů, zalesňování vřesovišť a horských luk, změny v zemědělském hospodaření (intenzifikace, úbytek pastvin).
  • Intenzifikace zemědělství na zimovištích: Používání pesticidů snižuje dostupnost hmyzí potravy, změny v osevních postupech a obhospodařování luk mohou snižovat vhodnost zimovišť.
  • Rušení: Zvýšená lidská aktivita (turistika) na hnízdištích může vést k opouštění hnízd nebo ztrátám mláďat.
  • Predace: Zvýšený tlak predátorů (lišky, krkavcovití) v některých oblastech.
  • Změna klimatu: Může dlouhodobě ovlivnit jak hnízdní biotopy v severských oblastech, tak podmínky na zimovištích.
• Ochrana v ČR: V České republice se ochrana zaměřuje na monitoring protahujících a zimujících ptáků a ochranu jejich zastávkových lokalit (např. zachování vhodných podmínek na polích a loukách, omezení rušení).

Závěr

Kulík zlatý je krásný a charakteristický pták evropských vřesovišť a tundry. Jeho kontrastní svatební šat, typický hlas a společenské chování na zimovištích ho činí zajímavým druhem pro pozorovatele ptáků. Přestože jeho globální populace je zatím stabilní, je důležité chránit jeho specifické biotopy jak na hnízdištích, tak na zimovištích, aby tento elegantní posel severu mohl i nadále pravidelně navštěvovat naši krajinu během svých dalekých tahů.

Výskyt v ČR

Na našem území pravidelně, ale nehojně zastižen na tahu. Většinou protahuje v menších hejnech, ale byla pozorována i hejna o několika stech jedinců – nejvíce na uničovsku na jaře 1998, 599 a 640 ex.
Ze sousedních zemí hnízdí pouze reliktní populace v Německu, na konci minulého století do 20. párů.

Vzhled

Sameček má líce, hrdlo a celou spodní stranu těla, zejména ve svatebním šatě výrazně černé. Svrchní strana těla je hnědá až černá se zelenými a žlutými skvrnami. V zimě zmizí černá barva na spodní straně těla a hruď dosáhne zelenohnědého tónu s tmavými skvrnami. Od samičky zbarvení se velmi podobá samci, ale spodní stranu těla nemá tak tmavou. Samička kulíka zlatého snáší zpravidla tři béžová až zelená, hnědě kropenatá vajíčka. Hnízdo si samička vybere jedno z mnoha důlků v zemi a vystele ho trávou.

Rozšíření

Kulík zlatý nejčastěji hnízdí v rozsáhlých bažinách v pásmu severských jehličnatých lesů. Mnoho hnízdišť se nachází ve Skandinávii, v oblasti místní vlhké tundry. Několik posledních ptáků hnízdících ve střední Evropě se uchýlilo do posledních zbývajících bažin v severní části Německa. V zimě můžeme hejna kulíků zlatých velice často pozorovat na strništích sklizených polí na území postiženém záplavami. U nás je můžeme většinou spatřit v blízkosti rybníků např. Vavřinecký rybník, Třesický rybník a jiné. Já osobně jsem ho zahlédla v blízkosti města Opavy.

Hnízdí na Islandu, ve Skandinávii, Velké Británii, Irsku, severním Německu, Pobaltí a Rusku. Zimuje v západní a jižní Evropě, na severu Afriky a v Malé Asii.

Tah

Z kulíků zlatých žijících ve Velké Británii jsou jen někteří ptáci tažní. Zpravidla se během července, kdy končí sezona hnízdění, vydávají na cestu do jižní Francie a Portugalska, odkud se vracejí následujícího jara. Ptáci, kteří zůstanou, přečkají zimu většinou v nižších polohách poblíž svých hnízdišť. Kulíci hnízdící na Islandu opouštějí tento ostrov v hejnech během října a přezimují většinou v Irsku. Kolem poloviny dubna se vydávají na zpáteční cestu. Hodně kulíků zlatých tráví zimu v jihozápadní Evropě nedaleko Středozemního moře, ale také i ve střední Evropě, kde upřednostňuje pole, louky a bažiny. Kulíci zlatí před tahem pelichají a získávají hustší a teplejší zimní šat. Mnohdy se pelichání protáhne a ptáci nemohou odletět do zimovišť. Začátek tahu musejí odložit na dobu přepelichání, neboť jen s plně vyvinutým peřím mají šanci přestát dlouhý let. Kulíci zlatí táhnou obvykle v hejnech čítajících 50 až 5000 ptáků.

Způsob života a potrava

Pokud se během období hnízdění rodiče vzdálí za potravou, zůstanou mláďata poblíž hnízda. Stejně tak, jak to odkoukala od rodičů, se i ona shánějí po potravě. V okolí hnízda hledají hmyz – brouky a larvy. Rodiče se hledáním potravy zabývají ve dne v noci. Potravu pak žerou, nikde ji nehromadí a ve zbývajícím čase odpočívají. Během zimy jsou hlavní potravou kulíků zlatých červi.

Rozmnožování

Na počátku období rozmnožování začínají kulíci zlatí pelichat a získávají mnohem výraznější zbarvení, samečci například mají typicky tmavou hruď. Dosud nespárovaní ptáci si najdou protějšky většinou krátce po příletu ze zimovišť. Jednou utvořené páry spolu obvykle vydrží celý život. Ve hnízdišti je hlavním úkolem samečka hájení území, čemuž se věnuje s příkladnou horlivostí. Často se přitom dostane do sporů s jinými samečky. Když je území konečně obhájeno, vyhloubí do půdy několik mělkých důlků. Samička si pak jeden z nich vybere jako místo pro hnízdo. Během tohoto rozhodování se odehrává poměrně složitý tok, který je zakončen pářením. Samička pak vybraný důlek poněkud rozšíří, vystele a po třech týdnech do něho během jediného dne snese tři vajíčka. V sezení na vejcích se oba ptáci střídají různým způsobem: někdy sedí před den sameček a na jeho místo se večer posadí samička, jindy se oba rodiče v sezení střídají v pravidelných intervalech již během dne. Po 28 až 31 dnech se líhnou mláďata, která se vyvíjejí velice rychle a brzy již doprovázejí rodiče na výpravách za potravou. Zatímco se mláďata věnují shánění potravy, drží rodiče hlídku. Ve věku jednoho měsíce umějí mladí kulíci zlatí létat a následujícího roku mohou již sami zahnízdit.

Ochrana

Severní populace jsou poměrně stabilní. Stavy jižnějších populací však neustále klesají, neboť postupně přicházejí o původní životní prostředí.