Na území České republiky v současnosti pravidelně hnízdí pět druhů pěnic rodu Sylvia.  Pokud jedno z vašich  předsevzetí pro  tento rok  bylo,  že  se  naše pěnice naučíte dobře znát, máme pro  vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Špatná zpráva zní,  že  to nebude hned úplně jednoduché. Pěnice nejsou nijak  výrazně odlišně zbarvené, neliší se významně ani typem prostředí či životním stylem, ani tvarem hnízda a jejich vejce  se podobají, řekněme, jako  „vejce vejci“.  Dobrou zprávou pro  vás ale bude, že je můžete v ideálním případě všechny potkat i na  poměrně malém prostoru s hustými keři  (a to klidně i na  vaší  zahradě). Budete mít  tedy dostatek příleži- tostí naučit se, jak je od  sebe rozlišit. Navíc jejich  zpěv  patří mezi  ty nejhezčí, které od  zástupců naší pěvčí  fauny uslyšíte, takže vás jejich  poznávání bude bavit.

Kromě  zpěvu vás pěnice zaujmou  i svou neustávající pohybovou akti- vitou. Po celý den neúnavně poskakují  po vegetaci, sbírají  potravu  (nej- různější hmyz, od léta i rozličné bobule), samci střídavě zpívají, honí se mezi sebou a nezřídka  se i tvrdě poperou, když jde o obhajobu území či získání  samice. Skoro  se zdá, že je snad nikdy nenachytáte, jak zbůhdar- ma lelkují někde na větvích,  a pokud  se k nim už konečně přiblížíte na dohled příhodný k druhové determinaci, tak plaše zmizí hluboko v keřích, kde už z nich neuvidíte ani špičku ocasu.

Až už se na svých výpravách vydáte do lesů, zemědělské krajiny,  parků, sadů, zahrad, měst, podél vody či třeba zabloudíte na rumiště, budte si jisti, že narazíte nejméně na jeden druh pěnice. Je však nutné,  aby se tam vyskytovaly alespoň nějaké husté keřovité porosty. Právě v nich mohou pěnice najít jak dostatek potravy, tak i vhodných míst pro úkryt a umístění hnízda. Proto jsou křoviny často jednou z hlavních podmínek, které si pěnice při výběru prostředí  na své okolí kladou.

Pěnice patří mezi teritoriální druhy. Na jaře si samec,  jenž se  vrací z migrační  cesty dříve než samice, založí  teritorium, kam svým zpěvem láká případné  partnerky,  a které pak obhajuje po celé období hnízdění. Vzniklý pár své  hnízdo staví společně, případně  může samec postavit několik tzv. plošinek (hrubých základů budoucích hnízd), mezi kterými si poté samice vybírá tu nejvhodnější, která bude dotvořena. Hnízdo je miskovité, spletené ze suché trávy, kořínků i zvířecích chlupů. Najdete ho nej- častěji nízko u země v hustých keřích či bylinných porostech (třeba kopřivách či ostružinách). I v dalších ohledech berou u pěnic obě pohlaví péči o potomstvo stejně vážně, oba rodiče zhruba stejnou měrou sedí na vejcích (obvykle jich je 4–5) i krmí mládata, která těsně před vylétnutím  už doslova „přetékají“  z malého hnízda ven. Po celé hnízdění  bývají pěnice citlivé na rušení, mohou  snůšku opustit  nebo se stává, že při nebezpečí mládata těsně před vyvedením ze strachu raději vsadí vše na jednu kartu a vyskočí z hnízda ven. I přes veškerou péči páru se hnízda často stávají obětí savčích i ptačích predátorů, což je považováno za jednu z možných příčin úbytku lokálních populací. Nutno však přičíst pěnicím ke cti, že se mnohdy vydávají statečně na obranu hnízda. Nebudte proto překvapeni, když vám budou při pozorování rozzlobeně pokřikovat  nad hlavou. Asi proto, že  se se ztrátou snůšky setkávají tak často, příliš je to nezlomí. Pokud  se ještě hnízdní sezóna nechýlí  ke konci, aktivně  se o hnízdění pokoušejí  znova, a to třeba i třikrát, dokud se dílo nepodaří dotáhnout do úspěšného konce.