Velikost

Pisík obecný (Actitis hypoleucos)

Úvod

Pisík obecný (Actitis hypoleucos) je malý až středně velký druh bahňáka z čeledi slukovitých (Scolopacidae), kam patří i vodouši, jespáci a další příbuzné druhy. Je to jeden z nejrozšířenějších a nejběžnějších bahňáků Palearktické oblasti, včetně České republiky, kde pravidelně hnízdí podél vodních toků a na březích stojatých vod. Je snadno rozpoznatelný díky svému charakteristickému chování – neustálému pohupování zadní částí těla a ocasem – a také typickému letu nízko nad vodní hladinou s trhavými údery křídel. Jedná se o dálkového migranta, který zimuje v Africe, jižní Asii a Austrálii. Aktuální období (začátek dubna) je charakteristické začátkem jeho příletu na naše území ze zimovišť.

Systematické zařazení

• Řád: Dlouhokřídlí (Charadriiformes)
• Čeleď: Slukovití (Scolopacidae)
• Rod: Pisík (Actitis)
• Druh: Pisík obecný (Actitis hypoleucos)

Podrobný popis a morfologie

Pisík obecný je relativně malý bahňák s charakteristickou siluetou a chováním.

• Rozměry: Délka těla 18–21 cm, rozpětí křídel 32–35 cm, hmotnost 35–75 g.
• Zbarvení: Obě pohlaví a sezónní šaty jsou si velmi podobné.
  • Svrchní strana těla: Jednolitě šedohnědá až olivově hnědá, s jemným tmavším vlnkováním nebo proužkováním (výraznější ve svatebním šatě).
  • Spodní strana těla: Čistě bílá. Charakteristickým znakem je bílý klín vybíhající vzhůru po straně hrudi před ohbí křídla. Hrdlo a horní část hrudi mohou mít jemné tmavé čárkování, výraznější ve svatebním šatě.
  • Hlava: Šedohnědá, s tmavším proužkem přes oko a někdy nevýrazným bělavým nadočním proužkem.
• Křídla: V letu je patrná bílá křídelní páska přes loketní a vnitřní ruční letky.
• Ocas: Poměrně krátký, tmavý s bílými okraji a příčným proužkováním.
• Zobák: Středně dlouhý, rovný, tenký, tmavě hnědý nebo černavý, často se světlejší, našedlou nebo nazelenalou bází.
• Nohy: Relativně krátké a silné, barva variabilní – od žlutavě šedé po zelenavě šedou.
• Pohlavní dimorfismus: Není vyvinut, samci a samice jsou stejně zbarveni.
• Mladí ptáci (juvenilní): Podobají se dospělým, ale pera na svrchní straně těla mají výrazné světlé (okrové) lemy, což jim dodává šupinatý vzhled.

Hlasový projev

Hlas pisíka je velmi charakteristický a často je prvním signálem jeho přítomnosti.

• Nejčastější volání: Vysoké, pronikavé, pískavé „tý-vý-vý“ nebo „hí-hí-hí“, obvykle tříslabičné, s mírně klesající tendencí. Tímto hlasem se ozývá velmi často, zejména v letu nebo při vyrušení.
• Zpěv: Jedná se o sérii opakovaných pískavých motivů, často přednášených během jednoduchého tokového letu nad teritoriem.

Rozšíření a biotop

Pisík obecný má obrovský hnízdní areál zahrnující většinu mírného a boreálního pásma Evropy a Asie, od Irska a Portugalska na západě až po Japonsko na východě.

• Hnízdní biotop: Je typickým ptákem břehů tekoucích i stojatých vod. Preferuje:
  • Břehy řek a potoků, zejména s kamenitými a štěrkovými úseky, písčinami a nízkou vegetací.
  • Břehy jezer, přehradních nádrží, rybníků (i intenzivně využívaných).
  • Zatopené lomy, pískovny, štěrkovny.
  • Někdy i okraje mořských zátok nebo slanisek ve vnitrozemí.
  • Klíčová je přítomnost otevřených, nezpevněných břehů nebo břehových náplavů pro hledání potravy a hnízdění.
• Výskyt v ČR: Je běžným hnízdícím druhem na vhodných lokalitách po celém území, od nížin až do hor (hnízdí i u horských potoků). Jeho početnost však v posledních desetiletích lokálně klesá v důsledku regulací vodních toků. Na jižní Moravě pravidelně hnízdí podél řek (Dyje, Morava, Svratka, Jihlava), na březích rybníků a vodních nádrží (např. Nové Mlýny).

Chování

• Pohyb: Nejcharakterističtějším znakem pisíka obecného je jeho neustálý pohyb zadní částí těla a ocasem nahoru a dolů, jakési „pocukávání“ či „kolébání“. Toto chování je patrné, když pták stojí nebo pomalu kráčí po břehu, a dalo mu i jeho české jméno „pisík“ (od slovesa „pisovat“ – pohupovat se, kývat se). Pohybuje se rychlou chůzí nebo během podél břehu.
• Let: Velmi typický a snadno rozpoznatelný. Létá nízko nad vodní hladinou, často kopíruje záhyby břehu. Let je charakteristický rychlými, trhavými, mělkými údery křídel směřujícími dolů, přičemž křídla jsou zřetelně prohnutá. Tyto série úderů jsou často prokládány krátkými fázemi klouzavého letu s křídly drženými mírně svěšenými.
• Sociální chování: Během hnízdění žije převážně samotářsky nebo v párech a je teritoriální. Na tahu a zimovištích může tvořit menší volné skupinky, ale netvoří velká hustá hejna jako někteří jiní bahňáci.
• Potravní chování: Potravu sbírá aktivně při chůzi podél vody, vyzobává bezobratlé z bahna, písku, štěrku, kamenů nebo z vodní hladiny.

Potrava

Jeho potrava je převážně živočišná, tvořená drobnými bezobratlými.

• Složení potravy: Hmyz a jeho larvy (zejména dvoukřídlí, jepice, chrostíci, brouci), pavouci, drobní korýši (např. blešivci), měkkýši, červi.
• V malé míře může konzumovat i semena nebo části rostlin, ale živočišná složka výrazně převažuje.

Hnízdění

• Hnízdní období začíná brzy po příletu, v ČR obvykle od konce dubna/května do července.
• Hnízdo: Je umístěno na zemi, obvykle v blízkosti vody (několik metrů až desítek metrů od břehu), ale někdy i dále. Je to jen mělký důlek v zemi, skrytý v nízké vegetaci, mezi kameny, pod převislým břehem nebo kusem naplaveného dřeva. Výstelka je velmi skromná, tvořená několika stébly suché trávy nebo listy. Místo vybírá a důlek hrabe převážně samice.
• Snůška: Obvykle obsahuje 4 (vzácně 3) vejce. Vejce mají typický hruškovitý tvar bahňáků a jsou výborně maskovaná – základní barva je krémová, světle okrová nebo nazelenalá, s hustými tmavě hnědými až černými skvrnami, tečkami a čárkami.
• Inkubace: Na vejcích sedí oba rodiče (střídají se) po dobu 20–23 dní.
• Mláďata: Jsou prekociální a nidifugní – líhnou se plně vyvinutá, pokrytá hustým prachovým peřím (krypticky zbarveným) a brzy po oschnutí opouštějí hnízdo. Sama si hledají potravu pod dohledem rodičů.
• Péče o mláďata: Oba rodiče mláďata vodí, zahřívají a chrání před nebezpečím. Při ohrožení hnízda nebo mláďat rodiče často předvádějí odlákávací manévry (předstírání zranění křídla). Mláďata jsou schopna letu ve věku 3–4 týdnů.
• Hnízdí jednou ročně.

Migrace

• Pisík obecný je dálkový migrant.
• Zimoviště: Evropské a západoasijské populace zimují převážně v Africe (od Středomoří po jižní Afriku), na Arabském poloostrově a v jižní Asii. Východnější populace zimují v jihovýchodní Asii a Austrálii.
• Jarní tah: Přílet na hnízdiště v ČR probíhá od začátku dubna, s vrcholem ve druhé polovině dubna a začátkem května. Aktuální datum (3. dubna) tedy představuje samý začátek příletu prvních jedinců.
• Podzimní tah: Odlet probíhá od srpna do října.
• Migruje jednotlivě nebo v malých skupinkách, často v noci, ale i ve dne, kdy s oblibou sleduje vodní toky.

Status a ochrana

• Globální status (IUCN): Málo dotčený druh (LC – Least Concern). Má extrémně velký areál rozšíření a velmi početnou populaci.
• Status v ČR: Podle Červeného seznamu ptáků ČR je hodnocen jako LC – Málo dotčený. Je stále považován za běžného hnízdiče. Nicméně v posledních desetiletích byly zaznamenány lokální poklesy početnosti.
• Ohrožení: Hlavní hrozbou je:
  • Ztráta a degradace hnízdních biotopů: Především v důsledku regulací vodních toků, které vedou k likvidaci přirozených štěrkových a písčitých břehů, náplavů a mělčin. Zpevňování břehů, odstraňování pobřežní vegetace.
  • Znečištění vod: Může snižovat dostupnost bezobratlých tvořících potravu.
  • Vyrušování: Zvýšená rekreační aktivita na březích řek a vodních nádrží v hnízdní době (koupání, rybaření, vodní sporty, volný pohyb psů).
• Ochranná opatření: Zaměřují se na:
  • Zachování a obnovu přirozeného charakteru vodních toků a jejich břehů (revitalizace).
  • Ponechávání neregulovaných úseků řek a potoků.
  • Vytváření vhodných biotopů při těžbě písku a štěrku (štěrkopískovny).
  • Omezení rušivých aktivit v hnízdní době na významných lokalitách.

Odlišení od podobných druhů

• Vodouš kropenatý (Tringa ochropus): Je tmavší, kontrastněji zbarvený (tmavě zelenohnědý hřbet, jasně bílá spodina), v letu má výrazný bílý kostřec a tmavý střed ocasu s bílými okraji. Nohy jsou tmavě zelené. Hlas je odlišný (hlasité „tluit-vit-vit“). Často vyletuje vysoko a daleko.
• Vodouš bahenní (Tringa glareola): Je štíhlejší, s delšíma nohama (žlutavé). Svrchu je světlejší, více skvrnitý. V letu má bílý kostřec bez tmavého středu ocasu. Hlas je jiný (rychlé „jif-jif-jif“).
• Jespáci (různé druhy Calidris): Jsou obvykle menší, s kratším zobákem a jiným vzorem opeření. Vyskytují se častěji v hejnech na bahnitých březích.
• Konipasi (např. konipas horský Motacilla cinerea): Mají zcela odlišné zbarvení (šedá/žlutá/bílá), tenčí zobák a delší ocas, kterým také pohupují, ale jiným způsobem.

Závěr

Pisík obecný je charakteristickým a sympatickým obyvatelem břehů našich řek, rybníků a jezer. Jeho neustálé „pisování“ zadní částí těla, typický let nízko nad vodou a pronikavý hlas z něj činí snadno rozpoznatelný druh, jakmile se s ním jednou seznámíme. Jako dálkový migrant k nám přilétá právě v těchto jarních dnech, aby zde vyvedl své mladé. Přestože je stále považován za běžný druh, jeho závislost na přirozených, neregulovaných březích vodních toků a ploch jej činí zranitelným vůči negativním dopadům lidské činnosti na vodní ekosystémy. Ochrana a revitalizace přirozených říčních a břehových biotopů je klíčová pro zachování tohoto typického ptačího druhu v naší krajině.

Rozšíření