Poštolka jižní (Falco naumanni):

Společenský lovec hmyzu a symbol ochrany

Mezi malými sokolovitými dravci Evropy zaujímá poštolka jižní zvláštní postavení. Je velmi podobná naší běžné poštolce obecné, avšak liší se nejen jemnými znaky v opeření, ale především svým výrazně společenským způsobem života a specializací na lov velkého hmyzu. Je ptákem teplých, otevřených krajin Středomoří a stepí Asie, kde často hnízdí v koloniích na starých budovách či skalách. Její příběh je také příběhem dramatického úbytku v důsledku změn v zemědělství, ale i příběhem naděje díky úspěšným ochranářským projektům. V České republice je však pouze extrémně vzácným zatoulancem. Právě nyní, na začátku dubna (psáno 9. dubna 2025), se poštolky jižní vracejí ze svých afrických zimovišť na hnízdiště daleko na jihu od nás.

Jak poznat „jižanku“? Detailní popis a určování

Rozlišení poštolky jižní od mnohem hojnější poštolky obecné (Falco tinnunculus) vyžaduje pozornost a dobré pozorovací podmínky, zejména u samic a mladých ptáků. Poštolka jižní je o něco menší (délka těla 27–33 cm, rozpětí křídel 63–72 cm), působí často štíhlejším dojmem s relativně delšími, špičatějšími křídly.

• Samec: Dospělý samec je klíčem k určení:
  • Hlava: Má jednobarevnou, modrošedou „kápi“ (temeno, týl, tváře), která je čistá, bez tmavého vousku (malar stripe) pod okem. Toto je zásadní rozdíl oproti samci poštolky obecné, který má výrazný tmavý vous.
  • Hřbet a svrchní krovky křídelní: Jsou sytě rezavé (kaštanové), jednobarevné, bez jakýchkoli tmavých skvrn. Samec poštolky obecné má hřbet rovněž rezavý, ale vždy s tmavými kapkovitými skvrnami.
  • Spodina těla: Obvykle světle okrová až narůžovělá, bez tmavých skvrn nebo jen s velmi jemným a řídkým skvrněním. Spodina poštolky obecné je výrazněji tmavě skvrnitá.
  • Křídla: Spodní strana křídel je světlá. Svrchní strana má tmavé letky, které kontrastují s rezavými krovkami. Na svrchní straně loketní části křídla je patrné šedé pole, které u poštolky obecné není tak zřetelné.
  • Ocas: Modrošedý s širokým černým pruhem před bílým koncovým lemem (podobně jako u poštolky obecné).
  • Drápy: Jsou typicky světlé – bělavé, nažloutlé nebo rohové barvy. Poštolka obecná má drápy černé. Tento znak je užitečný i u samic a mladých ptáků, ale vyžaduje velmi dobré pozorování zblízka nebo kvalitní fotografii.
• Samice: Je velmi podobná samici poštolky obecné a jejich rozlišení je velmi obtížné. Samice poštolky jižní bývá často popisována jako celkově světlejší, s jemnějším proužkováním na hřbetě a jemnějším skvrněním na spodině, tváře mohou být světlejší bez výrazného vousku. Nejspolehlivějším znakem jsou světlé drápy, ale ty jsou málokdy dobře viditelné. Rozdíly ve struktuře (štíhlejší postava, špičatější křídla) jsou patrné jen zkušeným pozorovatelům.
• Mladý pták (juvenilní): Podobá se samici a jeho odlišení od mladé poštolky obecné je rovněž extrémně obtížné. Opět mohou pomoci světlé drápy.

Let: Let poštolky jižní působí často lehčím, hbitějším dojmem. Také se umí třepotat na místě (hovering), i když možná méně často a vytrvale než poštolka obecná.

Hlas: Je odlišný od poštolky obecné. Ozývá se vyššími, často drsnějšími nebo štěbetavými zvuky, např. sérií „ček-ček-ček“ nebo chřestivým „kšéé“. Na koloniích jsou ptáci velmi hlasití.

Život ve Středomoří a stepích: Areál a migrace

Poštolka jižní je ptákem teplých oblastí Palearktu. Její hnízdní areál má nesouvislý (ostrůvkovitý) charakter a zahrnuje Pyrenejský poloostrov, jižní Francii, Itálii, Balkánský poloostrov, severní Afriku, Malou Asii, Blízký východ a dále pás stepí a polopouští přes střední Asii až po Mongolsko a severní Čínu. V minulosti hnízdila i severněji ve střední Evropě, ale z většiny těchto oblastí vymizela.

Je to striktní dálkový migrant. Téměř celá světová populace zimuje v Africe jižně od Sahary, především v oblastech savan a polopouští od západní Afriky až po Jihoafrickou republiku, s centrem výskytu v oblasti Kalahari. Migruje na široké frontě, překonává Středozemní moře i Saharu. Na evropská hnízdiště přilétá od března do dubna, odlétá v srpnu a září.

Společenský život v otevřené krajině: Biotop a chování

• Biotop: Vyžaduje teplé, suché, otevřené krajiny s nízkou vegetací pro lov potravy. Typickými biotopy jsou:
  • Extenzivní pastviny, stepi, suché louky.
  • Tradiční zemědělská krajina s mozaikou políček, úhorů a pastvin.
  • Oblasti s řídkými křovinami nebo stromy. Klíčovou podmínkou je však zároveň dostatek hnízdních příležitostí v podobě dutin a výklenků, které využívá ke koloniálnímu hnízdění. Ty nachází především:
  • Na starých budovách (kostely, věže, hrady, zříceniny, statky) ve vesnicích a městech.
  • Ve skalních stěnách, útesech, lomech.
  • Méně často ve stromových dutinách nebo starých hnízdech krkavcovitých.
• Chování: Nejvýraznějším rysem jejího chování je vysoká míra společenskosti.
  • Hnízdí v koloniích, které mohou čítat od několika párů až po desítky či stovky párů.
  • Loví často ve volných skupinách.
  • Mimo hnízdní období nocuje ve velkých společných hejnech, která mohou mít i tisíce jedinců (zejména na zimovištích).
• Lov: Je primárně hmyzožravá. Loví za letu nebo častěji z posedu. Vyhlíží kořist z vyvýšeného místa a poté se snáší k zemi nebo chytá hmyz v letu. Často se třepotá na místě.

Hnízdní biologie v koloniích

Hnízdí v dutinách, štěrbinách a výklencích ve skalách nebo na budovách. Nevytváří si vlastní hnízdo, využívá pouze existující prohlubeň, kam samice snáší 3–6 (nejčastěji 4–5) žlutohnědých vajec s hustými červenohnědými skvrnami. Inkubace trvá okolo 28 dní a sedí na ní převážně samice, kterou samec krmí. Mláďata krmí oba rodiče. Díky koloniálnímu životu dochází k častým interakcím mezi sousedními páry. Mláďata opouštějí dutinu po 28–34 dnech.

Potrava: Specialista na hmyz

Na rozdíl od poštolky obecné, která loví především drobné hlodavce, je poštolka jižní výrazně hmyzožravější. Její hlavní potravou jsou velké druhy hmyzu, zejména sarančata, kobylky, cvrčci a velcí brouci. Loví také termity (v Africe), stonožky, štíry a solifugy. Drobní obratlovci (ještěrky, drobní hlodavci, vzácně ptáci) tvoří jen malou část jejího jídelníčku. Tato potravní specializace ji činí zranitelnou vůči úbytku velkého hmyzu.

Status v České republice: Extrémně vzácný zatoulanec

Poštolka jižní v České republice nehnízdí a nikdy zde pravidelně nehnízdila. Je zde vedena jako extrémně vzácný zatoulanec.

• Počet pozorování: Celkový počet spolehlivě doložených pozorování z území ČR je velmi nízký, pohybuje se v řádu jednotek.
• Načasování výskytu: Většina záznamů pochází z období jarního tahu (duben–květen), kdy se pravděpodobně jedná o ptáky, kteří přelétli svá jižněji položená hnízdiště. Podzimní pozorování jsou ještě vzácnější.
• Lokality: Pozorování jsou náhodná, z různých míst republiky, často bez vazby na typický biotop.
• Pozor: Vzhledem k velké podobnosti samic a mladých ptáků s poštolkou obecnou je nutná velká opatrnost při určování a všechna pozorování vyžadují pečlivou dokumentaci (ideálně fotografie, detailní popis včetně barvy drápů) a posouzení faunistickou komisí.

Ohrožení a ochrana: Od úpadku k naději

Přestože je celosvětově hodnocena IUCN jako málo dotčený (LC) druh, poštolka jižní prošla ve 20. století dramatickým poklesem početnosti, zejména v Evropě. V mnoha zemích (včetně např. Rakouska, Maďarska, Polska) zcela vymizela jako hnízdící druh. Hlavními příčinami byly:

• Intenzifikace zemědělství: Ztráta pastvin a úhorů, přeměna na monokultury.
• Masivní používání pesticidů: Vedlo ke kolapsu populací velkého hmyzu (sarančat, kobylek).
• Ztráta hnízdních příležitostí: Demolice a rekonstrukce starých budov bez ohledu na hnízdící ptáky.

Díky cíleným ochranářským programům v některých zemích (zejména Španělsko, Portugalsko, Itálie, Francie), které zahrnovaly obnovu tradičního zemědělství, instalaci umělých hnízdních budek a omezení pesticidů, se podařilo pokles zastavit a populace v těchto oblastech začaly opět narůstat. To vedlo ke zlepšení jejího globálního statusu z kategorie „Zranitelný“ zpět na „Málo dotčený“. Přesto v mnoha částech Evropy zůstává ohrožená a je chráněna evropskou legislativou (Příloha I Směrnice o ptácích).

Závěr

Poštolka jižní je fascinující malý dravec, který se od své běžnější příbuzné liší nejen vzhledem, ale i výrazně společenským životem a potravní specializací na hmyz. Její příběh je silným varováním před dopady intenzivního zemědělství a používání pesticidů, ale zároveň ukazuje, že cílená ochrana přírody může přinést pozitivní výsledky. Pro Českou republiku zůstává extrémně vzácným zatoulancem, jehož pozorování je mimořádnou událostí a připomínkou ptačího bohatství teplejších krajin Středomoří a asijských stepí.