Úbytek polních ptáků  v Evropě je přesvědčivě doložen.  Mizí druhy  řídké  a vzácné,  ale  i ty běžné. Z 36 běžných polních druhů  ptáků jich

18 v Evropě ubývá, 6 je stabilních a jen 7 jich přibývá. Celkový obraz o situaci v Evropě nám podává tzv. indikátor polních ptáků, který ukazuje, že za poslední čtvrtstoletí jsme v Evropě přišli o téměř 50 % hnízdních populací ptačích druhů charakteristických pro zemědělskou krajinu.

Jsme tedy svědky obrovského úbytku celé jedné skupiny živočichů, navíc v typu  krajiny, který v našem okolí převažuje.  A ukazuje se, že ostatní skupiny živočichů vázaných na zemědělskou kra- jinu na tom nejsou lépe.

Hlavní příčinou úbytku polních ptáků je intenzifikace zemědělství. Pod tímto termínem se skrývá množství konkrétních jevů a mechanismů, které na jednotlivé ptačí druhy působí, např. používání pesticidů, průmyslových hnojiv, ale třeba i velmi účinné moderní mechanizace.  Téměř všechny průmyslově vyspělé státy světa podporují zemědělství systémem dotací, v EU v rámci tzv. Společné zemědělské politiky (tzv. CAP „Common Agricultural  Policy“). Ta ve své současné podobě podporuje intenzivní zemědělství formou přímých dotací, garantovaných cen zemědělských produktů a ochranou trhů členských zemí. Nechtěným důsledkem  je ale likvidace živé přírody.  A to navzdory tomu, že právě v rámci zemědělských dotací existují již delší dobu programy, které mají za cíl omezit negativní dopady zemědělství na živou přírodu a životní prostředí. Jsou to známé agroenvironmentální programy (AEP). Ty ale zjevně nefungují, jak by měly. Příčiny jsou rozmanité. Od zcela chybně a od stolu vymyšlených opatření, která nefungují proto, že ignorují biologii druhů,

jimž by měla pomoci, po přílišnou volnost ve výběru konkrétních činností, které má zemědělec přijímající dotace dělat, až po nedostatek financí zabraňující tomu, aby se funkční opatření rozšířila plošně po území celého státu. Zde je nutno podotknout, že přesná podoba AEP je v rukou vlád jednotlivých států a obviňování bruselských byrokratů z nekom- petentnosti je laciným odváděním pozornosti od skutečných viníků. Ti v naprosté většině případů sedí v domácích vládních úřadech.

Alespoň částečnou odpověď, proč agroenviron- mentální opatření nefungují, jak by měla, také při- náší článek Simona Butlera a spol. (Agriculture, Ecosystems and Environment 137:348–357), publikovaný na jaře 2010. Autoři využili metodic- kého postupu známého jako tzv. risk assessment framework (Butler  et  al.  2007,  Science  315:

381–384).  Známe-li požadavky  jednotlivých  pta- čích druhů na zdroje (potrava, podmínky hnízdění apod.) a známe-li, jak jednotlivé způsoby zeměděl- ského hospodaření tyto zdroje zasáhnou, jsme schopni modelovat dopad jednotlivých  způsobů hospodaření na  ptáky. Tato metoda umožňuje stanovit, které aspekty zemědělského hospodaření jsou pro polní ptáky nejvíce rizikové a které země mají pro evropské polní ptáky největší význam. Také lze díky ní modelovat  vliv různých scénářů vývoje zemědělství na ptactvo  v budoucnosti.

Výsledky  studie kromě jiného ukázaly, že čím větší význam má daný stát pro evropské polní ptáky, paradoxně tím méně investuje do ochrany biodiverzity v zemědělské  krajině.

Také bylo zjištěno, že více zasahují polní ptáky změny odehrávající se přímo na orné půdě než např. na okrajích polí. To by vysvětlovalo dosavadní

neúspěšnost některých AEP, které jsou zaměřeny především na okraje polí a nikoliv do jejich středu.

Zajímavý je také pohled do budoucnosti. Studie modeluje, jaké hodnoty dosáhne indikátor ptáků zemědělské krajiny k roku 2020 při různých scénářích vývoje zemědělského  hospodaření v Evropě. Pokud bude zachován současný způsob hospodaření, pak lze očekávat, že hodnota indikátoru poklesne na hodnotu 50 až 41 %, tj. v roce 2020 bude v Evropě  méně než polovina polních ptáků, kteří zde byli v roce 1980. Ještě větší úbytek ptáků zemědělské krajiny však bude důsledkem dalšího opouštění  zemědělské půdy  či  zrušení  úhorů (v západní Evropě známé jako tzv. „set asides“). Zdaleka nejhorší dopad na polní ptáky bude mít ale další intenzifikace  zemědělství v zemích střed- ní a východní Evropy. V případě tohoto scénáře očekáváme pokles hodnoty indikátoru polních ptáků až na 30 či 39 % oproti roku 1980. Česká republika je malá a ve srovnání s jinými zeměmi se na našem území většinou vyskytuje jen zlomek evropské populace ptačích druhů vázaných na zemědělskou krajinu. ČR je ale také zemí, kde jsou stále ještě stavy polních ptáků výrazně lepší než v zemích  západní Evropy. Další bezohledná  intenzifikace zemědělství je nejlepší cestou ke stavu, který dnes známe z Velké Británie či Holandska, kde třeba zpívající skřivan polní je vzácností. Státní ochranu přírody však, zdá se, ponechává tento stav chladnou. Nadále se soustřeďuje na druhy vzácné a na ochranu území v rezervacích   či jinak chráněných územích. Tento typ ochrany je samozřejmě nutný, ale zároveň je trestuhodné ignorovat to, že s podporou státních dotací mizí živá příroda z nejrozsáhlejšího typu prostředí, které nás obklopuje.