Výreček malý (Otus scops) – Něžný noční poutník

Výreček malý je jednou z našich nejmenších sov, velikostí srovnatelný s kosem černým (Turdus merula).

• Rozměry a hmotnost: Délka těla se pohybuje mezi 19–21 cm, rozpětí křídel dosahuje 47–55 cm. Hmotnost kolísá v závislosti na ročním období a pohlaví, obvykle mezi 60–135 gramy, přičemž samice bývají v průměru nepatrně těžší než samci.
• Zbarvení a opeření: Základní zbarvení je dokonale kryptické, napodobující kůru stromů. Existují dvě barevné morfy – šedohnědá a rezavohnědá – a mnoho přechodných forem. Peří je jemně skvrnité, proužkované a mramorované tmavšími odstíny hnědé a černé, se světlejšími znaky. Spodní strana těla je světlejší s tmavými podélnými čárkami a jemným příčným vlnkováním. Toto zbarvení poskytuje výrečkovi vynikající maskování během dne, kdy odpočívá přitisknutý k větvi nebo v dutině stromu.
• Hlava: Na hlavě má nápadná, i když relativně malá, vztyčitelná péřová „ouška“, která při odpočinku nebo vyrušení vzpřímí, čímž ještě více rozruší siluetu těla a přispívá k maskování. Obličejový závoj je nenápadný. Oči jsou poměrně velké, s jasně žlutou až oranžově žlutou duhovkou, která v noci intenzivně svítí v odrazu světla. Zobák je malý, tmavě šedý až černý.
• Let: Let výrečka je tichý, vlnitý a obratný, s rychlými údery křídel, podobně jako u netopýrů nebo lelka lesního. Při lovu dokáže tiše plachtit a manévrovat mezi stromy.
• Pohlavní dimorfismus: Pohlaví jsou si zbarvením i velikostí velmi podobná, samice bývá jen nepatrně větší a těžší, ale v terénu je rozlišení prakticky nemožné pouze na základě vzhledu. Spolehlivým rozlišovacím znakem je hlas – samec se ozývá typickým teritoriálním voláním.
• Mladí ptáci: Mladí ptáci v prachovém šatě jsou světle šedohnědí. Po přepeření do juvenilního šatu se podobají dospělým, ale jejich peří je celkově měkčí, méně kontrastní a „ouška“ jsou kratší.

Identifikace v terénu: Vzhledem k jeho noční aktivitě a skvělému maskování je vizuální pozorování výrečka malého obtížné. Nejčastěji je detekován podle hlasu.

• Hlas: Nejcharakterističtějším projevem je teritoriální volání samce, které je hlavním identifikačním znakem. Jedná se o monotónní, flétnovité, mírně melancholické „ťjü“ nebo „kjú“ (přepisováno také jako „djü“ či „pju“), opakované v pravidelných intervalech 2–3,5 sekundy, často po dlouhé hodiny, zejména za soumraku a v noci. Intenzita a frekvence volání se může měnit. Hlas je poměrně daleko slyšitelný (až 1 km). Samice se ozývá méně často, jejím hlasem je vyšší, pisklavější a méně znělé „ši“ nebo krátké „psíi“. Při vyrušení nebo v blízkosti hnízda mohou oba partneři vydávat drsné, štěkavé „kvek-kvek“ nebo rychlé, chraptivé „če-če-če“. Mladí ptáci na hnízdě a po vyvedení žadoní o potravu syčivými a skřípavými zvuky.
• Možné záměny: Vzhledem k velikosti a noční aktivitě je záměna s jinou sovou v ČR málo pravděpodobná, pokud je pták dobře viděn nebo slyšen. Nejmenší sovou v ČR je sice kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), ten je však výrazně menší, má jiný tvar těla (kulatější hlava bez „oušek“), odlišné zbarvení a zcela jiný hlas (pískání). Výr velký (Bubo bubo) je mnohonásobně větší. Ostatní sovy (puštík, kalous) jsou také zřetelně větší a liší se siluetou i hlasem.

3. Rozšíření

Celkové rozšíření: Výreček malý má palearktické rozšíření. Hnízdí v širokém pásu jižní a střední Evropy, severní Afriky (od Maroka po Tunisko) a dále přes Malou Asii, Blízký východ, Kavkaz, Írán až po Střední Asii (Kazachstán, západní Mongolsko, severozápadní Čína) a severozápadní Indii.

• Evropský areál: V Evropě je jeho hnízdní areál soustředěn především do středomořské oblasti (Španělsko, Portugalsko, Francie, Itálie, Balkánský poloostrov, Řecko a ostrovy). Severněji zasahuje do střední Evropy, kde je však jeho výskyt často ostrůvkovitý a početnost nižší. Hranice souvislého rozšíření probíhá přibližně přes střední Francii, Švýcarsko, jižní Německo, Rakousko, Slovensko, Maďarsko a Ukrajinu. V posledních desetiletích bylo pozorováno mírné šíření areálu směrem na sever v některých oblastech západní Evropy, což může souviset s klimatickými změnami.
• Migrace a zimoviště: Většina populací výrečka malého je striktně tažná. Evropské a západoasijské populace zimují v subsaharské Africe, v pásu savan jižně od Sahary, od Senegalu na západě po Etiopii a Keňu na východě. Menší část středomořských populací (např. z jižního Španělska) může být stálá nebo potulná.

Výskyt v České republice: Česká republika leží na severním okraji hnízdního areálu výrečka malého.

• Historický výskyt: V minulosti, zejména v 19. století a první polovině 20. století, byl výreček v českých zemích považován za sice nepříliš hojného, ale pravidelněji hnízdícího ptáka, zejména v nejteplejších oblastech. Doložená hnízdění pocházela především z jižní Moravy (např. Podyjí, Pavlovské vrchy, okolí Mikulova, Hustopečí, Bzence, Strážnice) a teplých oblastí středních a severozápadních Čech (např. Polabí, Poohří, České středohoří, okolí Prahy). Často obýval staré sady, zahrady, parky, vinice a světlé listnaté lesy.
• Současný výskyt: Od druhé poloviny 20. století došlo k dramatickému poklesu početnosti a výreček malý z většiny tradičních hnízdišť v ČR vymizel. V současnosti je v České republice klasifikován jako kriticky ohrožený druh a jeho hnízdění je velmi vzácné a nepravidelné. Většina pozorování pochází z jarního tahu (duben-květen), kdy jsou zaznamenáváni jednotliví tokající samci, často jen po několik dní či týdnů. Prokázaná hnízdění jsou v posledních desetiletích extrémně raritní a omezují se téměř výhradně na nejteplejší oblasti jižní Moravy (např. Pálava, soutok Moravy a Dyje, Bzenecká doubrava). Občasná pozorování mohou pocházet i z jiných částí republiky, ale obvykle se jedná o nerychlé migrující jedince nebo ptáky, kteří se neúspěšně pokoušejí zahnízdit.
• Příčiny úbytku v ČR: Hlavními příčinami drastického poklesu početnosti jsou ztráta vhodných biotopů (kácení starých stromů s dutinami, likvidace starých extenzivních sadů a jejich náhrada moderními nízkokmennými kulturami, zánik alejí), intenzifikace zemědělství (používání pesticidů vedoucí k úbytku hmyzí potravy), a pravděpodobně i klimatické změny ovlivňující migrační trasy a podmínky na zimovištích. Historicky mohly hrát roli i některé velmi kruté zimy (např. 1928/29, 1939/40), které decimovaly populace na severním okraji areálu.

4. Biotop

Výreček malý preferuje teplé, nížinné až pahorkatinné oblasti s mozaikovitou krajinou, která mu poskytuje dostatek potravy a vhodné podmínky pro hnízdění a úkryt.

• Obecné preference: Typickými biotopy jsou:
  • Světlé listnaté a smíšené lesy (dubové, borové s dubem).
  • Staré extenzivní ovocné sady a zahrady s vysokokmennými stromy.
  • Parky, hřbitovy, aleje starých stromů.
  • Olivové háje, korkové dubiny (ve Středomoří).
  • Vinice s roztroušenými stromy nebo keři.
  • Říční luhy a okraje lesů.
  • Křovinaté stráně a pastviny s jednotlivými stromy.
• Klíčové prvky biotopu:
  • Dostatek starých stromů s dutinami: Výreček je dutinový hnízdič, proto je přítomnost starých, doupných stromů (duby, lípy, ovocné stromy, vrby) klíčová. Využívá přirozené dutiny, stará hnízda datlů a žlun, ale obsazuje i vhodné budky.
  • Otevřené plochy pro lov: Potřebuje přístup k otevřeným plochám s nízkou vegetací (trávníky, okraje polí, paseky), kde loví hmyz a další kořist na zemi.
  • Dostatek hmyzí potravy: Jeho potravní spektrum tvoří převážně velký hmyz, proto vyhledává místa s bohatou entomofaunou, která nejsou zasažena intenzivním používáním pesticidů.
  • Klid a minimální rušení: Zejména v hnízdní době je citlivý na rušení.
• Biotopy v České republice: Historicky i recentně byl v ČR vázán na nejteplejší oblasti. Preferoval staré, prosvětlené sady (zejména třešňové, jabloňové, hrušňové), vinice se stromy, parkové krajiny, staré zahrady u lidských sídel, aleje podél cest a vodních toků, a světlé listnaté lesy nížin a pahorkatin (např. doubravy, dubohabřiny, lužní lesy). Zásadní byla vždy přítomnost starých doupných stromů a blízkost otevřených ploch pro lov.

5. Biologie a ekologie

5.1. Potrava a způsob lovu

Výreček malý je převážně hmyzožravá sova, jeho potrava je však poměrně pestrá.

• Složení potravy:
  • Hlavní složka: Dominantní část potravy tvoří velký hmyz a další bezobratlí. Nejčastěji loví rovnokřídlé (kobylky, cvrčci, sarančata), brouky (zejména střevlíkovité, chrousty, nosatce), noční motýly (můry) a jejich housenky, cikády, stonožky a pavouky.
  • Doplňková složka: Příležitostně loví i malé obratlovce, jako jsou drobní hlodavci (myši, hraboši), rejsci, malí ptáci (zejména mláďata nebo oslabení jedinci), ještěrky a žáby. Tato složka potravy může být významnější v období nedostatku hmyzu nebo při krmení vzrostlejších mláďat.
• Způsob lovu:
  • Výreček loví především za soumraku a v noci. Aktivita začíná obvykle krátce po západu slunce a vrcholí v prvních hodinách noci, další aktivita může být před svítáním.
  • Nejčastější loveckou taktikou je lov z vyčkávacího posedu. Sedí na vyvýšeném místě (větev stromu, sloup plotu, střecha) a pátrá po kořisti zrakem i sluchem. Jakmile spatří nebo uslyší kořist na zemi nebo ve vegetaci, tiše se snese a uchopí ji do spárů. Někdy kořist usmrtí klovnutím do hlavy.
  • Dokáže lovit hmyz i za letu, podobně jako lelek, obratně manévruje a chytá například můry.
  • Někdy sbírá hmyz i z listí, větví nebo kmenů stromů.
  • Menší kořist polyká vcelku, větší si přidržuje spáry a trhá zobákem.
• Vývržky: Nestravitelné zbytky potravy (chitinové krunýře hmyzu, kosti, srst, peří) vyvrhuje v podobě malých, kompaktních vývržků. Vývržky výrečka malého jsou obvykle 1,5–3 cm dlouhé a 1 cm široké, šedavé barvy a obsahují převážně zbytky hmyzu. Jejich analýza poskytuje cenné informace o potravním spektru.

5.2. Rozmnožování a životní cyklus

Výreček malý je monogamní druh, páry se tvoří obvykle na jednu hnízdní sezónu.

• Přílet na hnízdiště a tok: Samci přilétají na hnízdiště o něco dříve než samice, obvykle v dubnu až začátkem května. Ihned po příletu začínají obsazovat teritoria a intenzivně tokají svým charakteristickým voláním, nejčastěji za soumraku a v noci. Tokové volání slouží k přilákání samic a k vymezení teritoria vůči ostatním samcům. Součástí toku mohou být i specifické lety a nabízení potravy samici.
• Výběr hnízdní dutiny: Hnízdí v dutinách stromů (přirozených nebo vytesaných datlovitými ptáky, zejména žlunou zelenou), méně často ve skalních štěrbinách, zříceninách, starých zdech budov nebo v umělých hnízdních budkách vhodných rozměrů (podobných jako pro kavku nebo sýce rousného, s vletovým otvorem cca 6-8 cm). Hnízdní budky pro výrečka by měly mít vnitřní rozměry dna alespoň 15×15 cm a hloubku 25-30 cm. Výstelku si nestaví, vejce klade přímo na dno dutiny, případně na zbytky starého hnízdního materiálu po předchozích obyvatelích.
• Snůška a inkubace: Samice snáší obvykle v květnu až začátkem června 3–6 (vzácně 2 nebo 7) čistě bílých, téměř kulatých vajec. Vejce jsou snášena v intervalu 1–2 dnů. Inkubace začíná obvykle po snesení prvního nebo druhého vejce a trvá 24–25 (někdy až 28) dní. Sedí převážně samice, kterou samec během inkubace krmí.
• Péče o mláďata: Mláďata se líhnou asynchronně, což znamená, že mezi nejstarším a nejmladším mládětem může být několikadenní věkový rozdíl. V prvních dnech po vylíhnutí samice mláďata neustále zahřívá a krmí je potravou, kterou přináší samec. Později se na krmení podílejí oba rodiče. Mláďata jsou krmena především hmyzem.
• Vývoj mláďat a vzletnost: Mláďata opouštějí hnízdní dutinu ve věku 21–29 dní, ještě plně neschopná letu. Zdržují se v okolí hnízda na větvích stromů, kde jsou rodiči nadále krmena po dobu dalších 3–5 týdnů, dokud se plně neosamostatní. V tomto období jsou velmi zranitelná.
• Pohlavní dospělost a délka života: Pohlavně dospívají v následujícím roce, tedy ve věku přibližně 10 měsíců. Ve volné přírodě se mohou dožít 6–7 let, nejvyšší zaznamenaný věk je kolem 12 let. Úmrtnost, zejména v prvním roce života a během migrace, je vysoká.

5.3. Chování

• Aktivita: Výreček malý je převážně noční pták. Jeho aktivita začíná za soumraku, vrcholí v prvních hodinách noci a pokračuje s přestávkami až do svítání. Den tráví v klidu, ukrytý v hustém listí stromů, přitisknutý ke kmeni nebo větvi, případně v dutině. Jeho kryptické zbarvení a nehybné sezení ho činí téměř neviditelným. Při vyrušení se snaží ještě více „zeštíhlit“ tělo, vzpřímí ouška a přivře oči, aby co nejlépe splynul s okolím.
• Teritorialita: V hnízdní době jsou samci silně teritoriální. Své teritorium, jehož velikost závisí na kvalitě biotopu a hustotě populace, obhajují intenzivním voláním a v případě narušení i agresivním chováním vůči vetřelcům (jiným samcům výrečka, případně i jiným druhům sov).
• Sociální chování: Mimo hnízdní období žijí výrečci převážně samotářsky. Během migrace mohou tvořit menší, volné skupiny.
• Komunikace: Hlavním komunikačním prostředkem je hlas. Kromě již zmíněného teritoriálního volání samce a kontaktního volání samice používají výrečci i další zvuky pro komunikaci mezi partnery, mezi rodiči a mláďaty, a při varování před nebezpečím. Péřová ouška mohou také hrát roli ve vizuální komunikaci, například při projevech agrese nebo úzkosti.

5.4. Migrace

Výreček malý je typickým dálkovým migrantem.

• Jarní tah: Na hnízdiště v Evropě přilétá poměrně pozdě, obvykle od poloviny dubna do poloviny května, v závislosti na zeměpisné šířce a aktuálních klimatických podmínkách. Samci se vracejí o něco dříve než samice.
• Podzimní tah: Hnízdiště opouští brzy, již od srpna, hlavní odlet probíhá v září, poslední jedinci odlétají v říjnu.
• Zimoviště: Evropské a západoasijské populace zimují v Africe, v širokém pásu savan jižně od Sahary, od Senegalu a Gambie na západě po Súdán, Etiopii, Somálsko a Keňu na východě. Přesné zimovištní oblasti jednotlivých populací nejsou vždy detailně známy.
• Průběh migrace: Výrečci táhnou převážně v noci, jednotlivě nebo v malých, volných skupinách. Během dne odpočívají na skrytých místech. Překonávají velké vzdálenosti, včetně Středozemního moře a Sahary. Migrace je energeticky náročné období s vysokou mortalitou, zejména pro mladé a nezkušené ptáky. Jsou ohroženi predací, nepříznivým počasím a v některých oblastech (např. ve Středomoří) i ilegálním lovem.
• Navigace: Předpokládá se, že pro navigaci využívají kombinaci různých smyslů, včetně zemského magnetismu, polohy hvězd a slunce, a orientačních bodů v krajině.

6. Výskyt v České republice – podrobněji

Jak již bylo zmíněno, Česká republika představuje severní okraj areálu rozšíření výrečka malého, a jeho status zde prošel dramatickými změnami.

• Historický přehled (do poloviny 20. století):
  • 19. století a počátek 20. století: Ornitologická literatura z tohoto období uvádí výrečka jako sice nehojného, ale pravidelně se vyskytujícího a místy i hnízdícího ptáka. Byl znám především z teplejších oblastí Čech i Moravy. Například v Polabí, Poohří, Českém středohoří, v okolí Prahy, na jižní a jihovýchodní Moravě (Podyjí, Pavlovské vrchy, Bílé Karpaty, Hostýnské vrchy, okolí Brna, Znojma, Mikulova, Hodonína, Bzence, Strážnice). Byl typickým obyvatelem starých zahrad, sadů, parků, vinic a světlých lesů. Existují četné záznamy o sběru vajec či ulovení jedinců, což svědčí o jeho tehdejší přítomnosti.
  • První polovina 20. století: Zdá se, že populace byla relativně stabilní, i když pravděpodobně nikdy nebyla vysoká. Stále byl považován za součást naší avifauny, i když jeho skrytý způsob života mohl vést k podhodnocení skutečné početnosti.
• Pokles a vymizení (od poloviny 20. století):
  • 50. a 60. léta 20. století: Začíná být patrný výrazný úbytek pozorování a hnízdění. Tento pokles je dáván do souvislosti s několika faktory:
    • Změny v zemědělské krajině: Intenzifikace zemědělství, rušení starých sadů a jejich nahrazování moderními nízkokmennými sady s intenzivním chemickým ošetřováním. Zánik remízků, alejí, pastvin.
    • Používání pesticidů: Zejména širokospektrální insekticidy (např. DDT) vedly k drastickému úbytku velkého hmyzu, který je hlavní potravou výrečka. Mohlo docházet i k sekundární otravě ptáků.
    • Ztráta hnízdních příležitostí: Kácení starých doupných stromů v parcích, sadech, lesích i podél cest.
    • Klimatické faktory: Některé mimořádně tuhé zimy (např. 1955/56) mohly mít negativní dopad na populace na severním okraji areálu.
  • 70. a 80. léta 20. století: Výreček se stává v ČR velmi vzácným ptákem. Hnízdění je pozorováno jen ojediněle, převážně na jižní Moravě.
  • 90. léta 20. století a počátek 21. století: Status se dále zhoršuje. Je zařazen mezi kriticky ohrožené druhy. Většina pozorování se týká jednotlivých tokajících samců na jaře, kteří se často na lokalitě zdrží jen krátce a k hnízdění nedojde. Prokázaná hnízdění jsou extrémně vzácná, v řádu jednotek případů za desetiletí, a to téměř výhradně na jižní Moravě.
• Současný stav (cca od roku 2000 po současnost):
  • Status: Kriticky ohrožený druh (CR) podle Červeného seznamu ptáků ČR. Početnost hnízdní populace je odhadována na 0–5 párů, v některých letech možná žádný.
  • Výskyt: Téměř veškerá recentní pozorování a ojedinělá hnízdění jsou soustředěna do nejteplejších oblastí jižní Moravy. Jedná se především o oblasti jako Pálava, Soutok Moravy a Dyje, Bzenecká doubrava a okolí, Hodonínsko, Mikulovsko. Občasná pozorování jednotlivých migrujících nebo potulujících se jedinců mohou být zaznamenána i v jiných částech Moravy nebo Čech, ale bez prokázaného hnízdění.
  • Monitoring: Systematický monitoring výrečka malého je obtížný vzhledem k jeho vzácnosti a skrytému způsobu života. Většina údajů pochází z náhodných pozorování ornitologů a birdwatcherů, často zaznamenaných v databázích jako je Avif (Faunistická databáze ČSO). Cílené vyhledávání pomocí hlasových projevů v historicky známých lokalitách nebo v potenciálně vhodných biotopech přináší jen sporadické výsledky.
  • Možné vlivy klimatických změn: Diskutuje se, zda mírné oteplování klimatu může v budoucnu vést k častějším záletům nebo pokusům o hnízdění ze stabilnějších jižních populací. Zatím však nelze hovořit o zřetelném trendu obnovy populace v ČR.

7. Ohrožení a ochrana

Výreček malý čelí řadě hrozeb v celém svém areálu, které jsou obzvláště kritické pro malé a izolované populace na okraji rozšíření, jako je ta v České republice.

• Hlavní faktory ohrožení:
  • Ztráta a degradace biotopů:
    • Kácení starých doupných stromů: Likvidace přirozených hnízdních příležitostí v lesích, parcích, sadech a alejích. Moderní lesní hospodaření často preferuje mladší porosty bez doupných stromů.
    • Zánik tradičních extenzivních sadů a zahrad: Tyto biotopy s vysokokmennými stromy a bohatou nabídkou hmyzu byly pro výrečka ideální. Jsou nahrazovány intenzivními nízkokmennými kulturami s vysokou mírou chemizace.
    • Intenzifikace zemědělství: Scelování lánů, odstraňování remízků, keřových pásů a alejí, což vede k homogenizaci krajiny a úbytku úkrytů i potravy.
  • Používání pesticidů:
    • Úbytek hmyzí potravy: Insekticidy přímo redukují množství velkého hmyzu (kobylky, cvrčci, brouci, můry), který je klíčovou složkou potravy výrečka.
    • Sekundární otravy: Výrečci mohou konzumovat hmyz kontaminovaný pesticidy, což může vést k subklinickým otravám, snížení reprodukčního úspěchu nebo i k úhynu.
  • Úbytek potravní nabídky: Kromě přímého vlivu pesticidů k úbytku hmyzu přispívá i celková změna krajiny (ztráta květnatých luk, pastvin).
  • Rušení na hnízdištích: Lidské aktivity v blízkosti hnízdních dutin (např. lesnické práce, intenzivní rekreace) mohou vést k opuštění snůšky nebo mláďat.
  • Ohrožení na migračních trasách a zimovištích:
    • Ilegální lov a odchyt: V některých středomořských zemích a na Blízkém východě jsou sovy stále loveny nebo chytány.
    • Ztráta biotopů na zimovištích: Expanze zemědělství a desertifikace v afrických savanách.
    • Klimatické změny: Mohou ovlivňovat dostupnost potravy, načasování migrace a úspěšnost přezimování.
  • Predace: Hnízda výrečka mohou být ohrožena predátory, jako jsou kuny, kočky, případně větší sovy (např. puštík obecný).
  • Kolize s dopravou: Zejména v blízkosti silnic může docházet ke kolizím s automobily.
  • Malá velikost populace v ČR: Malé a izolované populace jsou náchylnější k náhodným vlivům a genetickým problémům.
• Ochrana výrečka malého v České republice:
  • Legislativní ochrana: Výreček malý je v ČR zařazen mezi kriticky ohrožené druhy podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a jeho prováděcí vyhlášky č. 395/1992 Sb. Je tedy chráněn v nejvyšším stupni, včetně jeho biotopů. Jakékoli záměrné usmrcování, odchyt, rušení nebo poškozování hnízd a biotopů je zakázáno. Je také chráněn mezinárodními úmluvami (Bernská úmluva, Bonnská úmluva, směrnice EU o ptácích).
  • Ochranná opatření a management:
    • Zachování a podpora vhodných biotopů:
      • Ochrana a ponechávání starých doupných stromů v lesích, parcích, sadech a podél cest. Aktivní vyhledávání a mapování těchto stromů.
      • Podpora tradičních forem hospodaření, zejména extenzivních vysokokmenných sadů a mozaikovité zemědělské krajiny.
      • Revitalizace a zakládání alejí s původními druhy listnatých stromů.
    • Instalace hnízdních budek: V oblastech s historickým nebo potenciálním výskytem a nedostatkem přirozených dutin je možné instalovat speciální hnízdní budky pro výrečky. Budky by měly být umístěny na klidných místech, na stromech s dobrou dostupností a v blízkosti vhodných lovišť. Úspěšnost obsazení budek výrečky však bývá proměnlivá.
    • Omezení používání pesticidů: Podpora ekologického zemědělství a integrované ochrany rostlin, které minimalizují negativní dopady na entomofaunu.
    • Monitoring a výzkum:
      • Pravidelný monitoring známých i potenciálních lokalit, zejména pomocí naslouchání hlasových projevů v jarním období.
      • Výzkum ekologie druhu v podmínkách ČR, potravní biologie, hnízdní úspěšnosti a faktorů ovlivňujících jeho výskyt.
      • Shromažďování a analýza faunistických dat (např. prostřednictvím ČSO a databáze Avif).
    • Osvěta a vzdělávání: Informování veřejnosti, vlastníků pozemků a zemědělců o významu ochrany výrečka a jeho biotopů.
    • Mezinárodní spolupráce: Spolupráce na ochraně migrujících druhů přesahuje hranice jednotlivých států.
• Výzvy do budoucna: Obnova životaschopné populace výrečka malého v České republice je velmi náročným úkolem. Vyžaduje dlouhodobé a komplexní úsilí zaměřené na obnovu a udržení vhodných biotopů a na minimalizaci negativních vlivů. I přes veškerou snahu bude jeho výskyt v ČR pravděpodobně i nadále závislý na stavu populací v jižnějších částech Evropy a na podmínkách během migrace a na zimovištích.

8. Závěr

Výreček malý (Otus scops) je bezesporu jedním z nejzajímavějších a zároveň nejohroženějších ptačích druhů v České republice. Jeho tajuplný noční život, charakteristické volání a dokonalé přizpůsobení prostředí z něj činí symbol mizející tradiční kulturní krajiny jižní Evropy a Středomoří, na jejímž severním okraji se Česká republika nachází.

Historický vývoj populace výrečka u nás je varovným příkladem toho, jak rychle mohou změny v krajině a zemědělských postupech vést k drastickému úbytku kdysi relativně běžnějšího druhu. Ztráta starých sadů, alejí, doupných stromů a intenzifikace zemědělství spojená s masivním používáním pesticidů připravily výrečka o domov i potravu.

Současný status kriticky ohroženého druhu s pouze sporadickým a nepravidelným hnízděním na jižní Moravě podtrhuje naléhavost ochranářských snah. Tyto snahy musí být komplexní a zahrnovat nejen legislativní ochranu, ale především aktivní management biotopů, podporu extenzivních forem hospodaření, instalaci hnízdních budek a důsledný monitoring. Důležitá je i mezinárodní spolupráce, neboť se jedná o dálkového migranta.

Přestože vyhlídky na obnovu početnější a stabilní populace výrečka malého v České republice nejsou v krátkodobém horizontu příliš optimistické, snaha o zachování vhodných podmínek pro jeho alespoň občasný výskyt a hnízdění má smysl. Ochrana biotopů výrečka totiž zároveň přispívá k ochraně mnoha dalších druhů vázaných na staré stromy, extenzivní sady a mozaikovitou krajinu. Každé pozorování tokajícího samce či dokonce úspěšné vyhnízdění je tak malým vítězstvím a nadějí, že hlas této malé sovy z naší přírody zcela nezmizí.

Budoucnost výrečka malého v České republice bude záviset na naší schopnosti obnovit a udržet krajinu, která bude přívětivá nejen pro něj, ale i pro celou řadu dalších organismů, a v konečném důsledku i pro člověka samotného. Je to závazek nejen vůči tomuto konkrétnímu druhu, ale vůči biodiverzitě a ekologické stabilitě naší krajiny jako celku.e díky ochranářským snahám podaří jeho populaci v naší krajině udržet i pro budoucí generace.