Velikost

Délka: 27-30 cm.
Hmotnost: 110-150 g.

Popis

Samec má čelo a přední polovinu temene červené, před okem černou skvrnu a úzký černý vous, zbytek hlavy a krk šedý. Ocas zelený, prostřední pár per slabě pruhovaný. Spodina těla je světle žlutozelená, boky tmavozelené a vrch těla zelený.
Samice je zbarvena stejně, až na to, že na hlavě chybí červená barva.

Ekologie

Žije především v listnatých a smíšených lesích, na horách, kde na rozdíl od ž. zelené (Picus viridis) vystupuje až k horní hranici lesa, i v lesích jehličnatých.
Hnízdí v dutinách stromů, které sama vytesává, dutina je často používána více let po sobě. Hnízdí 1x ročně, v dubnu a květnu snáší 6-7(5-10) vajec, oba rodiče sedí 17-18 dní. Mláďata jsou schopna letu ve stáří 22 dní, 23. – 28. den opouštějí hnízdo. Rodina drží ještě asi 10 dní spolu a pak se mladí rozptýlí do okolí. Nejstarší pták se dožil 5 roků a 4 měsíců.
Hlavní součástí potravy jsou mravenci a jejich kukly, i když je na tuto potravu méně specializovaná než ž. zelená (Picus viridis). Mraveniště nerozhrabává, mravence – nejčastěji rody Formica a Camponotus sbírá v okolí. V menší míře se živí dalším hmyzem a jeho larvami – dvoukřídlí, brouci, motýli a další. V letních měsících požírá příležitostně různé bobule a ovoce. V zimě je možno zastihnout ji na krmítku s lojem a semeny.

Možné záměny

V našich podmínkách je možná záměna se žlunou zelenou (Picus viridis) – ta je poněkud větší, na břišní straně a bocích má tmavší skvrnění, u obou pohlaví sahá červená čepička až daleko do týla, samec má navíc vous červený, černě lemovaný.

Rozšíření

Picus canus canus – Evropa a západní Sibiř po jezero Bajkal a úpatí Altaje. V Evropě chybí v jihozápadní části, na britských ostrovech a na severu Skandinávie, i když rozšíření se pomalu šíří západním směrem a v obdobích s mírnými zimami může zahnízdit i severněji od hranic pravidelného výskytu. Po mírném snížení stavů v letech 1970-90 se evropské populace stabilizovaly na asi 180 tisících párech. Stálý druh, pouze ptáci ze severnějších oblastí areálu se v zimě potulují v širším okruhu než jižnější populace.
U nás hnízdí nepravidelně na celém území od nížin až vysoko do hor 3-5 tisíc párů.

O něco menši než žluna zelená – délka těla 25 cm proti 35 cm – týl má vždy šedý. Sameček má červené čelo, samička ne. Mimo dobu hnízdění je žluna šedá tichá a žije nenápadně. Za letu ji těžko rozeznáme od žluny zelené.

Prostředí

Světlé listnaté a smíšené lesy. Kromě doby hnízdění se objevuje i v ovocných zahradách a parcích. Hnízdiště žluny šedé se pomalu šíří směrem na západ, ještě však nedosáhla pobřeží Atlantiku.

Rozmnožování

V dubnu můžeme v jejím hnízdišti zaslechnut její volání, které zní podobně jako volání žluny zelené, je ale poněkud pomalejší. Mimoto též bubnuje – bubnování trvá 1,3 až 1,5 sekundy a zahrnuje asi 30 úderů.

V době, kdy kladou vejce, žluny zmlkají. Na vejcích sedí oba partneři a každých několik hodin se nenápadně vystřídají. Hnízdní dutinu vytesávají ve zpuchřelých kmenech obvykle 3 až 4 m vysoko. Rodiče sedí na 5 až 7 bílých vejcích, uložených na podestýlce z třísek 17 až 18 dní. Mláďata krmí oba rodiče, potravu přinášejí v jícnu, ne jako strakapoudi velcí v zobáku. Mláďata vydávají při škemrání zvláštní zvuky, které zpočátku připomínají bzučení sršňů. V první třetině července opouštějí mláďata hnízdo, rodiče je však ještě určitý čas vodí a krmí. Samičku můžeme od samečka poznat hned po opuštění hnízda podle zbarvení hlavy.

Potrava

Žluna šedá je na východě svého areálu spíše datlem pozemním, u nás stejně tak pozemním jako stromovým. Mláďata krmí převážně mravenčím plodem. Rodiče vyhledávají potravu i na stromech, hlavně v zimě, když mravenčí kupy přikryje sníh.

Ochrana

V novém Červeném seznamu je žluna šedá zařazena v kategorii druh zranitelný. Figuruje také v příloze I Směrnice o ochraně volně žijících ptáků 79/409/EHS a jako taková je předmětem ochrany v šesti ze 41 ptačích oblastí vyhlášených na území ČR. Na rozdíl od ostatních dutinových druhů našich lesů se šplhavcům s výjimkou krutihlava nezavděčíme vyvěšováním budek. Tito ptáci si svoje dutiny tesají sami a nejsou odkázáni na dutiny existující. V případě žluny šedé tedy zbývá důsledná ochrana starých porostů a ochrana doupných a odumřelých stromů v lesích, kdy v lesních porostech ponecháváme jednotlivé staré stromy nebo jejich menší skupiny bez těžebních zásahů přirozenému dožívání. Tento způsob ochrany přináší svůj efekt i v běžným způsobem obhospodařovaných porostech, aniž by se nutně muselo jednat o lesy se statutem chráněného území. Z hlediska zachování biodiverzity ptačích druhů vázaných na odumírající dřevo v porostech (potravně nebo nabídkou hnízdních možností) je jeho optimálním množstvím 50 m3/ha nebo 20–30 m3/ha v průměru na větších souvislých plochách lesa (BirdLife International, 2004).

K ochraně nejen lesních druhů ptáků může přispět každý z nás zimním přikrmováním. Právě žluna šedá se v zimě častěji vyskytuje v blízkosti lidských sídel a s oblibou využívá možnosti obohatit svoji potravu o energeticky bohatá semena nebo tuk z našich krmítek.

Hnízdění a péče o mláďata

Hlasitý tok provázený křikem a bubnováním probíhá od března. Dutinu si žluna šedá tesá ve starých poškozených listnatých stromech – nejčastěji v bucích, lípách, dubech a olších. Pracují na ní oba ptáci a později ji mohou využívat několik let po sobě. Snůška se v hnízdní dutině objevuje nejčastěji počátkem května a tvoří ji obvykle 6–7 čistě bílých vajec, která jsou snášena v denních intervalech. Žluna na vejcích sedí od snesení 1. vejce po dobu 17–18 dní. Vylíhlá mláďata jsou pět dní nepřetržitě zahřívána a pak s přestávkami až do 10.–12. dne. V krmení se střídají oba rodiče. Nejprve zalétají s potravou do dutiny, ale od třetího týdne stáří mláďat je krmí už jen u vchodu. Pohlaví lze u mladých ptáků podle opeření rozeznat od 20. dne a vzletná jsou ve stáří 22 dní. Vyváděna jsou pak v 23.–28. den a ještě po dobu dalších 10 dní se mohou zdržovat pohromadě v doprovodu rodičů (Hudec a kol., 2005). Žluny šedé hnízdí jednou do roka. Jen při zničení snůšky dochází k náhradnímu hnízdění.