Možnosti dravců v biologické ochraně lesa
O významu dravců a sov v biologické ochraně lesa proti hlodavcům obsáhle pojednává již legendární Pfefferova Ochrana lesů z roku 1961. Přesto dlouho převládala spíše snaha o redukci početnosti dravců z důvodů konfliktů s myslivostí (a to i u druhů, kde to bylo zcela evidentně nepodložené, jako je káně lesní) namísto podpory těchto druhů v lokalitách ohrožených hlodavci. Současná situace je již naštěstí jiná. Nové poznatky o dravcích i hlodavcích, a především změna přístupu k ochraně lesa jako takové vybízí k cílené a sofistikované podpoře populací dravců.
Vztahy mezi populacemi dravců a hlodavců
Cykličnost populací hrabošovitých hlodavců a některých dalších malých savců je pravděpodobně výsledkem spolupůsobení několika faktorů. Jedním z přímých faktorů ovlivňujících početnost těchto populací je prokazatelně úmrtnost způsobená specializovanými predátory, dalším přímým faktorem je nedostatek zimní potravy (způsobený jak proměnlivostí v rostlinné produkci, tak dalšími vlivy). Mezi nepřímé faktory, které bývají zmiňovány, patří klimatické podmínky, zejména výška a doba trvání sněhové pokrývky, různá narušení životního prostředí, teritorialita či sociální stres. Jen část faktorů je nezávislá na hustotě populace, ostatní ovlivňují buď růst málopočetných populací, nebo naopak působí jen při vysokých populačních hustotách.
Cykly některých druhů drobných savců vykazují časovou a prostorovou shodu (např. hraboši, rejsci a myši), tj. k jejich přemnožení dochází zároveň v přibližně stejné době na stejných územích. Jedním z důvodů mezidruhové časové synchronizace může být predace (nárůst populace daného druhu hlodavce vede k poklesu predačního tlaku na další druhy a k jejich následnému namnožení, při poklesu početnosti prvního se predátoři, mezi tím početnější, zaměřují na ostatní drobné savce, tj. na nejsnadnější kořist, a přispívají k poklesu jejich stavů). Nejasné zůstávají faktory vedoucí k prostorové synchronizaci, roli mohou hrát výkyvy klimatu a prostředí, charakter prostorového rozšíření či opět predace.
Z výše uvedeného vyplývá, že role dravců v kolísání početnosti hlodavců je významná, je tedy logické, že hlodavci naopak znatelně ovlivňují hnízdní aktivity dravců. U poštolky je reakce na početnost hrabošů prokázána jak velikostí snůšky vajec v daném roce (Korpimäki, Wiehn 1998), tak velikostí domovského okrsku či mírou obsazení méně kvalitních okrsků (Village 1982). Toto zjištění je z pohledu biologické ochrany důležité. Vyplývá z něj totiž, že vytvořením dostatku hnízdních příležitostí lze znatelně podpořit obsazení území hnízdícími páry a tak i zvýšit vliv dravců na populace hlodavců v těch místech, kde tyto populace rostou a kde tedy máme o jejich regulaci největší zájem.
Skladba potravy dravců
V letech 2004–2005 probíhal rozsáhlý průzkum potravy jestřába lesního (2004, 5 lokalit), poštolky obecné (2004–2005, 4 lokality) a krahujce obecného (2004–2005, 4 lokality) v hnízdním období ve Chřibech. Podrobný přehled výsledků je v tabulce. Výsledky se rámcově shodují s poznatky z jiných evropských území. U krahujce převažovali ptáci (90 % položek), hlodavci byli jen výjimečnou potravou. U jestřába byli hlavní potravou také ptáci (52 %), hrabošovití a myšovití hlodavci měli ovšem vysoký podíl – 18 % (při průměrné denní dávce potravy to je cca 1 ks denně). U poštolky byli drobní savci hlavní potravou (63 %), potencionálně škodliví hlodavci tvořili celých 44 % (24 % hraboši a myši, 14 % norník rudý, 6 % myšice). Při denní spotřebě potravy poštolek kolem cca 60–100 g to tedy znamená denní konzumaci cca 1–3 drobných hlodavců. V literatuře lze nalézt údaje i o výrazně vyšším podílu drobných hlodavců v potravě poštolek, a to až kolem 80 %, tyto údaje jsou ovšem většinou z městské, příměstské či zemědělské krajiny (např. Zmihorski, Rejt 2007).
Výsledky z Chřibů dále vyvrací (již po několikáté) mýtus o fatálním vlivu jestřába na populaci bažanta, na pěti hnízdech (na území cca 30 km2) byl během dvou sezón hnízdění úlovek bažanta zaznamenán jen ve 2 % případů. Hustota osídlení území jestřábem byla přitom v kontextu ČR nadprůměrná. Lze si jen těžko představit, že by za těchto okolností jestřáb mohl populaci bažanta znatelněji ovlivnit. Zde je třeba ale dodat, že ve sledovaném území se nenachází žádný intenzivní chov bažantů. Žijí zde pouze divoké populace. V místech s intenzivními chovy může jestřáb lesní způsobovat znatelnější škody z důvodů snadnosti ulovení vypouštěných bažantů.
V našem průzkumu nebylo sledováno potravní spektrum dalšího hojného dravce – káněte lesního. I u něho drobní savci, a z nich zejména hrabošovití hlodavci v potravě jednoznačně dominují, většinou tvoří kolem 90 % úlovků, denně to tedy může být až 8 ks drobných hlodavců.
Preventivní charakter podpory dravců
Přes výše uvedené poměrně velké úlovky je význam podpory hnízdění dravců v rámci biologické ochrany lesa převážně preventivní – dravci pomáhají udržovat nízké populační hustoty drobných hlodavců v období mimo gradaci. V gradačním období dravci pouze pomáhají urychlit zlom gradační křivky a podporují pokles stavů. Jsou sice
známy i případy, kdy plochy výsadeb s přemnoženými hlodavci nalákaly větší počet dravců, kteří následně sami dokázali dostatečně zredukovat početní stavy hlodavců, jde ovšem o výjimečné situace. Veškerá opatření spojená s podporou dravců je proto třeba uskutečňovat systematicky jako běžnou péči o lesní porosty, a nikoliv až po přemnožení hlodavců. Kromě podpory a ochrany vhodných hnízdních stromů (s dutinami, s vhodným větvením apod.) jsou základními opatřeními instalace hnízdních podložek a budek, na větších pasekách (např. kalamitní holiny) může být efektivní také umístění tzv. berliček.
Realizace hnízdní podpory
Vhodné rozměry a pravidla technické realizace budek i hnízdních plošin jsou dnes k dispozici v dostatečném rozsahu v literatuře i na internetu (například www.draviptaci.cz), nebudeme se jim tedy věnovat. Výrobě se věnují zakázkově jak některé zájmové či dobrovolnické organizace, tak některé lesnické či myslivecké subjekty (např. ProLov).
Velmi důležité je vhodné umístění. Budky by měly být spíše dále od cest, domů, frekventovaných lesních okrajů a naopak relativně blízko plochám vytipovaných předem jako plochy s možným přemnožením hraboše polního či dalších hlodavců. Že umístění budky výrazně rozhoduje o jejím obsazení, je například pro poštolky obecné doloženo z rozsáhlého výzkumu ve Finsku (Valkama, Korpimäki 1999). Konkrétní umístění se dále samozřejmě liší podle jednotlivých druhů dravců či sov, a to výškou umístění i dalšími parametry – pro poštolky by budky měly být
6 či raději 8 metrů nad zemí. Budky by výletovými otvory měly směřovat na jih až východ a umožňovat ptákům volný přílet a odlet společně s dostatečným rozhledem. Umístění by také mělo ztěžovat průnik predátorů (kun) z nejbližších větví do budky.
Hnízdní podložky jak pro poštolky, tak pro ostatní druhy umisťujeme výše než budky, zpravidla cca 8–10 m nad zemí, obecně platí co nejvýše. I zde musí být umožněn volný a snadný přílet dravce a jeho dostatečně daleký nezastřený rozhled do okolí. Podložka by měla nenápadná, krytá větvovím před sluncem, deštěm a větrem (a tím také před vandaly).
Výroba a instalace hnízdních podložek pro dravce a sovy (respektive pro ptáky, kteří jsou zvěří) je opakovaně dotována, v roce 2007 to bylo 500 Kč/ks, v roce 2008 činil dotační příspěvek 250 Kč/ks (zákon o státním rozpočtu na rok 2008 č. 360/2007 Sb.). Dotace je možná na maximálně 1 kus na 100 ha honitby a lze ji žádat jedenkrát za 10 let.
autoři:Petr Čermák, Martin Tomešek