Pták s nezaměnitelným tvarem zobáku: u mláďat v prvním roce je zobák růžový a měkký, během let stále tmavne. Současně se duhovka oka zbarvuje krvavě červeně. Nohy jsou černé, mladí ptáci mají nohy světlejší. Staří ptáci od třetího roku mají ve svatebním šatě jemně žlutou péřovou chocholku v týle, visící podél krku. Jsou-li ptáci vzrušeni, mohou ji napřímit. Brada a hrdlo jsou v době hnízdění sytě žluté. Celkové opeření je krémově bílé, což je nápadné zvláště vedle sněhobílých volavek stříbřitých.

Samečka můžeme poznat podle nápadného červenožlutého pruhu na hrudi, který je u samiček jen neznatelný. I samičky mají malou chocholku v týlu. Mladí ptáci mají černé špičky per. V rozpětí měří kolpík bílý 140 až 150 cm.

Kolpíci kráčejí podobně jako čápi a létají s nataženým krkem. Střídavě mávají křídly a plachtí. Skupiny se za letu uspořádávají do šikmé formace nebo do formace „V”. Kolpíci jsou velmi tiší dokonce i v kolonii, kde můžeme jen občas zaslechnout bručivý hlas dospělých ptáků nebo cvrčivé žebronění mláďat.

Prostředí

Izolované hnízdní kolonie jsou v Andalusii a v Holandsku, asi tucet kolonií v balkánských zemích a další na východě až po Čínu a Indii. Největší kolonie jsou na Aralském jezeře a v déltě Volhy. Evropské hnízdní kolonie jsou většinou tak málo početné, že se o stavy kolpíků musíme důvodně obávat. Kolpíci vyžadují vody s bahnitým dnem a bez husté vodní vegetace, tj. laguny, mělká jezera se sladkou či brakickou vodou i zaplavená území. Jsou tažnými ptáky, vracejícími se v dubnu a odtahujícími obvykle v září. Někteří přezimují ve Středomoří, jiní v tropické Africe. Holandští kolpíci jsou i v zimě izolováni od východoevropských příslušníků vlastního druhu: táhnou podél pobřeží Atlantiku až do Maroka. Kolpíci z delty Volhy a z hnízdišť na východ odtud přezimují v Indii.

Rozmnožování

Kolpíci bílí žijí často ve velmi početných koloniích často samotní, často ale ve společnosti jiných ptáků z bažin, jako jsou volavky a kormoráni. Kolonie budují obvykle ve starém rákosí blízko otevřené vodní hladiny, místy i na stromech, hnízda jsou zřídka výše než 5 metrů. Ve středu kolonie jsou hnízda nakupena hustěji. Tam, kde se hnízda dotýkají, ušlapou je ptáci během hnízdění do plošiny. Partneři navzájem často pečují o peří, především o peří na hlavě a na krku, tj. tam, kam si sami zobákem nedosáhnou. O stavbu hnízda se starají oba partneři a střídavě též sedí na 3 až 5 vejcích, která nejsou na rozdíl od vajec volavek a čápů jednobarevná, ale skvrnitá. Délka vejce je 70 mm, ptáci sedí na násadě 24 až 25 dnů, hlavní období hnízdění je květen.
Tam, kde hnízdí jednotliví kolpíci ve větší kolonii jiných ptáků, jsou jejich hnízda pravidelně roztroušená. Když však hnízdí ve volavčí kolonii mnoho kolpíků, tvoří jejich hnízda vlastní „městské čtvrti”.

Mladí kolpíci vybírají potravu z jícnů starých ptáků, kteří je v případě potřeby zastiňují.

V hustých koloniích se často mláďata z různých hnízd promíchají a vytvářejí „mateřské školky”, kde je krmí všichni rodiče. Když jsou mladým ptákům asi 4 týdny, stojí už v mělčině před kolonií, kde je staří ještě dlouho dále krmí. Letu schopní jsou mladí ptáci až ve stáří dvou měsíců.

Potrava

Kolpíci vyhledávají potravu ve vodě nejvýše 10 až 20 cm hluboké, sestupují ale i do hloubky 30 cm, kde jim voda už dosahuje k peří na břiše. Když kráčejí, propátrávají v rytmu svých kroků zobákem nejvrchnější jemné vrstvy bahna. Přitom sbírají živočichy, kteří žijí v bahně nebo se tu skrývají, hlavně larvy komárů, plže, mlže, korýše, pulce, rybky a malé žáby. Větší kořist vytáhnou z vody a škubnutím ji dopraví do jícnu.